Měla jsem chuť psát poezii...
Pohlédl na hroudu rodnou a zasteskl se v něm hlas,
který šeptal tiše medem sladkým jako společný čas,
bez paměti na léta minulá objevil svůj rodný les,
klekl do bláta a společníkem byl mu jen věrný pes.
Jen mrtví znají jeho tvář a neřeknou už nic,
zůstal sám a nezbylo mu tolik než víc,
jak prázdné ruce a pár plátků uschlých květů,
počkej, už chystám se za tebou do temných světů.
Tiše slza tváře se dotkne,
bílé lilie chřadnoucí,
a vítr jako když utne...
zůstal jen on tiše plačící,
a zvony kostela dunivě vyzvání,
je čas dát sbohem vrahovu poznání.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit