Vánoční tajemství Aberfortha Brumbála

Název: Vánoční tajemství Aberfortha Brumbála
Autor: Ebženka
Přístupnost: přístupné
Pár: není
Varování: povídka obsahuje alkoholické nápoje a kozy, naopak více méně postrádá děj. Snad se bez něj obejdete.
Shrnutí: Aberforth má hned několik tajemství. Například, co dělá večer na Štědrý den a proč zavírá hospodu dřív, a taky z čeho se skládá jeho pověstný alkoholický nápoj.
Prohlášení: Tato povídka nebyla sepsána za účelem zisku. Jsou v ní využity postavy a události, které jsou duševním vlastnictvím J.K. Rowlingové.
Poznámka: Povídka je vánočním dárečkem pro Mathildu k Vánocům 2008.
U Prasečí hlavy bylo veselo. Tedy veselo na standardy Prasečí hlavy, samozřejmě – to znamená, že stoly v lokále byly o něco pobryndanější, sedělo u nich víc postav zakuklených v kápích a tlumený hovor nesoucí se místností byl - no prostě, byl tak nějak méně tlumený. Kolem oken pečlivě zatažených hustými zažloutlými záclonami visely mírně nakřivo girlandy z jehličnatých větví jako připomínka toho, že dnes je Štědrý den. Jejich vůně marně zápasila s oblaky tabákového dýmu.
Seděla tu spousta velmi podivných osob, které spojovalo hlavně jedno – zaplivaný výčep Prasečí hlavy byl dnešního svátečního dne pravděpodobně nejútulnější a nejpříjemnější místo ze všech, kam se mohli uchýlit, a místní štamgasti nejsympatičtějšími lidmi, s nimiž mohli strávit čas. Což říkalo hodně o jejich domovech, pokud vůbec nějaké měli, a také o jejich přátelích, pokud vůbec... ale nebudeme to rozmazávat, nikdo není dokonalý.
„Tak poslední objednávky, bude se končit!“ ozvalo se od baru, kde se Aberforth Brumbál opíral o pult a předstíral, že leští sklenice. Lokálem se zvedl nesouhlasný hukot hlasů.
„Ale šéfe, dyť je teprv sedum, přece nás nevyhodíš ven skoro střízlivý,“ namítl kouzelník ve špinavě zeleném hábitu sedící poblíž baru.
„Todle řikáš každej rok, Osvalde, tak už by sis měl pamatovat, že to na mě neplatí. Dneska se prostě zavírá dřív,“ prohlásil Aberforth a pomalu vykročil mezi stoly.
„Co se proboha děje zrovna dneska tak zajímavýho, Abe? Copak by ti něco udělalo, kdybys nás tu nechal půl hodinky dýl...“ Hosté se snažili hospodského umluvit, ale marně. Byl naprosto nesmlouvavý a na jejich dotazy a škemrání neodpovídal.
Několik posledních sklenic utišilo nespokojené brblání. Aberforth se vrátil k baru. Pak mírně zaváhal, ale hned na to rozhodně sáhl po demižonu s ozdobným kováním.
„Ale abyste věděli, tak kdo bude chtít, může na odchodnou zkusit tady moji specialitu. Na účet podniku.“
Hosté sborem vydechli úžasem. Možnost ochutnat Pekelné žihadlo, Aberforthův výrobek podle tajné receptury, se naskytla pouze velmi zřídka a všichni, kdo to jednou zažili, s posvátnou úctou šířili slávu tohoto nápoje dál. Z čeho se silně alkoholický lektvar skládá, bylo záhadou. Byl čirý a temně zelenohnědý. Určitě tam byla kvašená medovina, pelyněk, anýz a bršlice, ale víc se z chuti odhadnout nedalo. Zlé jazyky tvrdily, že při jeho výrobě hrají důležitou úlohu i kozí bobky, a možná, že měli pravdu. Na jazyku nechával podivnou, jakoby olejovitou kouřovou chuť, a v jícnu pálil jako peklo samo. Bylo to prostě pití pro opravdové chlapy, to se musí říci. Ještě nikdy se nikomu nepodařilo zjistit, jaká je po tomhle alkoholu kocovina – ale pravděpodobně musela být strašlivá.
S pomocí posvátného přípitku na rozloučenou se hospodskému podařilo vystrkat i poslední hosty ze dveří, které pak Aberforth zamkl velikým kovaným klíčem. Okna výčepu tlumeně zářící do ulice potom zhasla a zvenčí vypadal hostinec U prasečí hlavy náhle tichý, ještě pochmurnější než obvykle a úplně přázdný.
Prázdný však ve skutečnosti nebyl. Kouř z komína se stáčel v přívětivých arabeskách a zadní dvorek budovy za zdí, za niž se nedalo z ulice dohlédnout, byl zalit žlutým hřejivým světlem, které proudilo pootevřenými dveřmi chléva i z chodby domku. Dvorkem se na chvilku ozvalo tlumené klapání, pak se oboje dveře zavřely a byla zase studená, mrazivá a tichá tma. Jen jedno okénko zářilo na znamení toho, že domek je obydlen.
Aberforth právě usedal ke štědrovečerní hostině se svými nejlepšími přáteli.
„Už jsem si skoro myslel, že začátek nestihneme, nechtěli se hnout,“ vyprávěl a vršil na mísu kapustu. Syrovou. Vedle krbu se na pohodlných plochých poduškách vyhřívaly tři kozy. Jedna z nich pokojně očichávala staromódní rádio stojící na nízkém stolku poblíž.
„Vydrž, Tildo, hned to zapnu, jen vám rozdělím večeři. Tady máš, Maggie, kapustový salát, a pro tebe, Lízo, tu mám skvělé zelné košťály. Nechte si chutnat, holky...“
Aberforth si dolil do hrnečku čaj a uvelebil se s talířem na klíně do rudým sametem potaženého ušáku, jednou rukou přitom drbaje Meggie, která mu ležela nejblíže, pod bradou. Mávnutím hůlky pak spustil rádio, z nějž se počaly linout sladké tóny hlasu Celestiny Warbeckové. Tilda očichávající přístroj se pohodlně rozvalila na svém lehátku a blaženě přivřela oči. Líza chřoupající zelný košťál se líně zahleděla na krbovou římsu, na níž kromě několika starších fotografií ve stojánku byla umístěna také kartička z čokoládových žabek. Na ní zobrazený Albus Brumbál se usmíval a zvedal k přípitku číši.
I Aberforth se pousmál. Ano, teď už bylo všechno v nejlepším pořádku.