Už je to tu zas - posunul se čas

Jedna slečna nebezpečná v modrobílé blůze,
ku vlaku se blíží stylem primadonské chůze.
Hraje si na velkou hvězdu půl minuty do odjezdu.
Když vlak před ní zvedl krovky,
údiv pronik přes duhovky
a dech hledal do plic cestu,
ruce máchly v němém gestu.
Kolem lidi dál se ženou za tím, co už nedoženou.
V okamžení vidím jasně absurditu doby.
Lidské loutky samým spěchem kopají si hroby.
Za štěstím jak za ocasem obíhají v kruhu
a pro oči neuvidí na obloze duhu.
Kde podpatky o zem klapou,
moje nohy bosé šlapou
a zpívaje jak pan kos
dělám na čas dlouhý nos.