Kdo vlastně jsem?

Hana si nevěřícně ohmatávala tvář. Zděšení, zlost, znechucení, bezmocnost, strach, nejistota, sebelítost, obavy. Emoce v ní vířily jako v mixéru.
S nadějí vytáhla svoje zrcátko.
„Nééééé!“ nebyla schopná uvěřit. Stále místo sebe viděla Lenku.
„Velení nech na mě!" odstrčila vrchní praktikantku. „Vyhrňte si rukáv!“ hlas sestry nesnesl odpor. Hana s podezřením zjišťovala, co má v ruce. „Nebojte se, označím vás jako miminko.“ znělo tentokrát smířlivě.
Hrot zaskřípal a zanechal na kůži vlhká písmena. „Zvláštní,“ pomyslela si s dojetím, „teď jen nápis HANA určuje mojí skutečnou identitu.“ Sestra jakoby četla její myšlenky. „Uděláme Vám zkoušku DNA.“ zašimrala jí tyčinkou v ústech.