12. kapitola

Rafael vylezl z Makra a hodil si na záda velký batoh, v němž měl kartón plnotučného mléka a vyrazil na autobus. Mezi zákazníky tohoto velkoobchodu byl s tímto stylem nákupu spíše exotem, auto si ovšem zatím při svém napjatém rozpočtu nemohl dovolit. Ani ojetinu.
V Makru toho ovšem kupoval minimálně. Na kávu Douwe Egberts měl specializovaného dodavatele, nealko nápoje mu dodávala Coca-Cola. Obložené chlebíčky bral z lahůdkářství a zákusky od cukráře. Takže na velkoobchod mu zbývalo jen minimum položek.
Autobus záhy přijel. Rafael nastoupil. O pár zastávek dále přistoupil Rafaelův někdejší vyučující, profesor Donát Doňovský.
"Dobrý den, pane profesore!"
"Dobrý den, pane kolego! Kam s tím batohem? Na dalekou cestu?"
"Ale kdež! Vezu si zásoby do své literární kavárny. Věřím, že o ní máte povědomost. Reklamu na ni jsem zasílal na všechna místa, která mají co do činění s literaturou."
"Ano, zaznamenal jsem to, ale přiznám se, že mě nenapadlo, že tím Rafaelem jste právě vy. Netipoval bych vás na to."
"Život mě k tomu dovedl."
"Takže s učitelstvím jste sekl?"
"Spíše jsem byl seknut, ale to bych tady nerozváděl. Ovšem pochopil jsem, že to asi mělo tak být. Nebyl jsem tím, co by zapaloval pochodeň. Spíše jsem se snažil naplnit nádobu, a to se mi moc nedařilo."
"Doufám, že jste ve své nové roli spokojenější."
"Určitě ano, ovšem podnikání je tvrdá řehole."
"To jistě je, ale věřte, že ani v akademické sféře to není lehké."
"Věřím. Často mám však dojem, že se svět celkově v zadnici obrací. Já se alespoň ve své kavárně pokouším vytvářet iluzi starých dobrých časů."
K debatě, co je míněno starými dobrými časy, už nedošlo, neboť autobus dorazil do místa, kde se cesty obou aktérů rozhovoru rozcházely.
"Pane profesore, budu rád, když mou kavárnu někdy poctíte svou návštěvou."
"Rád bych, ale neslibuji. To víte, času málo, a přece jenom jste z ruky."
Vizitku kavárny si ovšem profesor od Rafaela vzal.