25. Chce to přitvrdit aneb Bude ze mě tester?

Od minulého týdne se událo pár změn.
Jednak teploty klesly na přijatelnou úroveň a druhak jsem díky narozeninám obdržela něco málo nového vybavení.
To když vám bude někdo říkat, jak je koloběžka finančně nenáročný koníček, tak to teda není. Sice stroj samotný koupíte levněji nežli kolo střední či vyšší třídy, ale ty vobezličky kolem toho jsou víceméně na stejno.
Až na ty věci potřebné k údržbě přehazovačky a řetězu, jdi do někam, kontextová reklamo, to já nechci!
Co ale chci je pumpička.
Jako mnoho z vás jsem určitá léta svého dětství trávila dosti často v sedle kola. Když je vám tak jedenáct až patnáct let, pořádný obchod je tři kilometry daleko a knihovna dva, tak prostě jezdíte na kole. Nemluvě o zajímavostech, co se dají na kole provádět, tohle nečti, tati.
A, samozřejmě, jsem pumpičku měla! Vozila jsem ji na rámu kola a použila asi dvakrát nebo třikrát, jen aby se neřeklo. Všichni přece víme, že pumpičku potřebujeme jen když píchneme a následně zalepíme, tak.
A samozřejmě tohle není pravda, jak ví každý z nás, kdo kolo nechal jen tak volně v kočárkárně stát rok až osm.
Ty zatracené pneumatiky ucházejí!
Dospěla jsem tedy k názoru, že potřebuju asi i pumpičku, abych si občas kola dofoukla. Protože prý ztrácí tlak docela dost a chce to dofouknout tak aspoň jednou za měsíc, chá, na stejném kole jsem jezdila tři roky než mi ho ukradli a dofoukávala jen párkrát, si vymýšlíte.
Jak už jsem ten typ, tak jsem si zjistila, co od pumpičky chci. Chci aby měla manometr, abych viděla, nakolik je kolo dofouknuté. Chci aby byla schopná vytáhnout aspoň pět a půl atmosféry, neb moje obutí má optimální hodnoty mezi 4,5 a 6,5 atmosférami.Chci, aby byla malá, lehká, skladná, snadno použitelná a aby nebyla moc drahá.
Už se smějete?
Ano.
Tento jednorožec neexistuje.
Ale kontextová reklama tentokrát zabodovala a přihrála mi pumpičku elektronickou.
Já, starý vyznavač manuálního všeho jsem na ni skepticky koukala, a pak jsem se ponořila do recenzí.
Načež jsem zjistila, že vlastně vůbec není špatná! Má manometr! Nafoukne kolo za vás bez námahy, přesně na hodnotu, kterou tam nacvakáte! Je levnější než taková ta velká dílenská ruční pumpa! A prý zvládne i dofouknout pneumatiky auta, no neber to!
Jediným znatelným mínusem je její hmotnost, protože půl kila navíc si prostě s sebou hned tak nevezmete.
Ale tak... pro ten případ ztroskotání si časem pořídím i nějakou malou ruční pumpičku bez všeho, až teda budu mít i lepicí kit. Zatím bych defekt řešila odtlačením, tak daleko od civilizace zase nejezdím.
Přála jsem si tedy tuto pumpičku k narozeninám, a následně ji obdržela, ke své velké radosti. (Pokud někoho zajímá, co je to za pumpičku, tak jí mají třeba i v Alze nebo CZC a je to nějaká Xiaomi bo jaká. Prostě elektronická.)
Nadešel čas velkého pokusu!
Znovu jsem si (dvakrát) pro jistotu přečetla specifikace svých gum, a rozhodla se, že je nechám natlakovat na optimální polovinu, tedy těch pět a půl atmosféry.
Načež jsem zjistila, že pumpička má v nastavení atmosféry jen v předvolbě pro motocykl či auto a vše ostatní udává v PSI.
Naštěstí byly tlaky ve specifikacích uvedeny i v PSI, a to 65-90. Rozhodl jsem se tedy pro nějakých 75. Protože ale v přednastaveních pro kolo bylo rozmezí 45-65 PSI (můžete ovšem zvolit hodnotu i plně manuálně), trochu jsem vyměkla a změnila to tedy na těch 65. Minimální doporučená hodnota gum, maximální přednastavená hodnota ve volbě, nemusíme to přehánět, že.
A vůbec, o kolik tlaku jsem asi mohla přijít za toho necelého půl roku? Pcha!
O dost, ukázal manometr. V předním kole zůstalo 22, v zadním dokonce jen 17 PSI. Jezdila jsem na třetinově nafouklé pneumatice!
A co, však to nebyl problém!
Kola dofouknuta (tohle je minimální doporučené? Však je nějak tvrdé! Ještě, že jsem nepřidala!), výbava připravena, vyjeto vpřed.
Potřebuju totiž provést zatěžkávací zkoušku kombinace gripy / nové boty. Když jsem jela se starými gripy třicet kilometrů, od pětadvacátého jsem měla brutální křeče v palcích.
Tak uvidíme.
Vytyčila jsem si takových nějakých třicet kilometrů, aby se vidělo, a vyjela.
Na čerstvě nafouknutých gumách.
A ano, je to rozdíl.
Ani ne tak v rychlosti. Řeknou vám... víc natlakované pneumatiky mají menší valivý odpor a tedy jedou lépe.
No... vono asi jo, ale jakožto specialista-amatér houby poznáte. Třeba já jsem poznala rozdíl tak jeden až dva kilometry v hodině, podle sklonu terénu, a to ještě těžko říct, nakolik byly ve hře i ostatní podmínky, jako vítr, teplota a rosný bod. Nicméně dvě změny byly neoddiskutovatelné.
Za prvé, podstatně víc to drncalo. Ať už na kamenité cestě nebo na kočičích hlavách, třes byl znatelný, tak nějak drrr, drrr, drrr a někdy i rychleji.
Za druhé, a to mě překvapilo, kola podstatně lépe držela stopu. Před tím, když jsem lovila zpoza ramene picí šlauch, musela jsem si sakra dávat pozor. Teď udržím směr řidítek při držení jednou rukou podstatně snadněji.
Hlídejte si tlak v pneumatikách, je to pro vás bezpečnější! Zní ponaučení.
Vyjela jsem klasicky, kolem Kyjského rybníka, k Průmyslové (učím se lépe brzdit při jízdě s kopce, snížit těžiště a posunout se celkově dozadu, než zmáčknu brzdu, a je to celkově mnohem stabilnější). Po drncavé cestě a přenesených schodech lesem dolů a pak už po Hloubětínské cyklostezce. Je zataženo, něco málo přes dvacet stupňů Celsia, občas lehce sprchne a cyklostezka je sympaticky prázdná.
K Palmovce a podél břehu řeky přes ten příšerný úsek podél Povltavské magistrály k mostu Barikádníků, pak hezkou cyklostezkou k Tróji.
Slalomářský kanál je plný vodáků, po sjetí si nesou lodě zase nahoru, míjím jejich nekonečný had. Dva velcí borci nesou dohromady dvě lodě, jeden vepředu, druhý vzadu, vedle nich poklusává maličká slečna se svým kajakem na rameni a vypadá, že není vůbec unavená.
Respekt.
Lávku do Stromovky tentokrát podjíždím. Při svých dvou předchozích výpravách tímhle směrem jsem tady už byla docela vyplivnutá a otáčela svoji výpravu; dneska jedu dál.
Přes dvacet stupňů je na mě dost teplo, potí se mi ruce, ale díky vzorku na gripu nekloužou. Gripy se osvědčují; jak jsou subtilnější, tak se je nesnažím tolik svírat, a přitom jsou dost členité, abych mohla upravovat svůj způsob držení.
A na ty větší otřesy si zvyknu.
Zavane ke mě pach šelem, asi mantikory. Míjím zoologickou zahradu. Cyklostezka až na občasného cyklistu stále prázdná a jede se fajn, jen občas hodím pohledem na druhý břeh řeky, kudy se mám podle plánu vracet.
Sviští tam auta.
Sjíždím k přívozu a kontroluju jízdní řád. Visí na něm upozornění, že přívoz jezdí v sezóně bez přerušení.
Asi je sezóna, protože přívoz připlouvá, vyloží jednoho pasažéra, naloží mě a hned zase odplouvá.
Nečekala jsem ani pět minut.
Řeka voní.
Auta smrdí.
Cyklostezka na druhém břehu řeky naštěstí není vedena v tělese silnice, ale je vyznačena na (širokém) chodníku.
Čistírna odpadních vod smrdí děsně.
Lehce se zamotávám, ztrácím a následně nacházím. Cyklostezka po břehu řeky je v rekonstrukci, sjíždím stranou. Nejedu po silnici, ale po chodníku, úsek je to docela ošklivý, naštěstí krátký.
Proč mi nikdo neřekl, že do Stromovky je to tady do kopce? Zrada!
Stromovka, podstatně prázdnější než během lockdownu, se projíždí hezky. Dneska mě ani nezabije poslední kopeček k Planetáriu.
Mám ujeto asi 21 kilometrů, to je málo, tak kudy dál? Na Malou Stranu a přes Karlův most?
Ne, na Anděla, tam mají přece skvělé pekařství!
Na Strossmayerák a potom po břehu řeky to jde dobře. Na semaforech na Malostranské se zaseknu s mladým párem, on má elektrokoloběžku a ona elektrokolo. Obojí sdílené, obojí jede blbě.
Jo, přátelé, to musíte šlapat!
Rozhodují se měnit eletrokoloběžku za kolo. To jim půjde líp.
Malá Strana i Kampa drncají, můj Timberbell má žně.
A pak už je to na Anděla jen kousek.
Dělám tržbu v pekárně, ale do metra se mi ještě nechce.
A co, sjedu si přes řeku a zapadnu do metra na Palackého náměstí! Je tu přece ještě jeden přívoz...
Ještě jeden přívoz tu je, jak zjišťuji pohledem na připlouvající plavidlo s velkým nápisem „Placená jízda“. Není součástí PID!
Tak co, vždycky je tu železniční most!
Trámy na něm drncají a často musím sestoupit, abych nevyděsila předjížděné chodce. Na pravém břehu mě pak čeká snášení po schodišti... pořád to mám lepší, než ta slečna, co naproti mě vynášela nahoru kolo.
Přijíždím k metru a cucám ze šlauchu.
Já prostě jezdím na vodu.
Když míjím veřejné pítko, vcucnu vzduch.
Mám ujeto třicet kilometrů a jsem na dně.
Empiricky mám ověřenu spotřebu půl litru na pět kilometrů. Na delší trasy budu muset dobíjet zásobník!
Celkově mám z jízdy dobrý pocit. Vybavení začíná být vyladěné a jezdec zkušenější. Už jsem schopná posoudit lépe jízdní vlastnosti za různých podmínek. Pomalu získávám cit pro svůj „standard“.
A to je dobře.
Chci toho vyzkoušet víc, mít možnost srovnávat a, následně, obtěžovat své čtenáře (to jako vás) různými plytkými postřehy.
Ještě tak o pár stovek víc najetých kilometrů, další zkušenosti a... uvidíme, uvidíme.