25. Pod kontrolou

Kde vzít karanténní centrum a nekrást?
Místnosti, které muzeum lochnessky připravilo pro nouzové přenocování, nebyly z logických důvodů tou nejlepší volbou. Když pomineme jejich špatnou zabezpečitelnost, což by u karanténního centra byl docela podstatný problém, ani lokace samotné budovy, přímo u hlavní křižovatky, nebyla tou nejvhodnější.
Chtělo by to něco trochu za rohem, ale ne moc za rohem. U hlavní silnice, ale ne uprostřed osídlení.
Nacpat karanténní případy na lodě, vyvézt na jezero a zakotvit? Obyvatelé nahňácaní na několika málo metrech čtverečních, když to někoho chytne, byla by to slušná vyvražďovačka. Ne, to ne, potenciálně nebezpeční se musejí izolovat po jednotlivcích.
Vězení, to by bylo ideální.
Nejbližší bude pravděpodobně v Inverness.
Škola, to je vězení nejpodobnější budova v okolí.
Školní šatny, zamykatelné, malé, s úzkými a vysokými okénky, aby případní obchazeči školní docházky neměli tak jednoduchou únikovou cestu, budou dobrou volbou pro internaci „případů“. Nedostatek sociálního zázemí se vyřeší nočníky, však se dají sehnat. Ty tři dny karantény to snad každý vydrží...
Při přednesení návrhu potencionálně nakaženým se ale tento nesetkal s moc velkým nadšením.
„Zavřít... na tři dny? To nemyslíte vážně! Mám svý práva!“
„Jo, a když, jako třeba ten váš kamarád, napadnete někoho jinýho a těžce ho zraníte, nebo nedejbože zabijete, tak vás budem muset oddělat. To byste radši?“
S Andrewovým argumentem se nedalo dost dobře diskutovat, zvlášť, když prohlásil, že se do karantény sám a dobrovolně - jak zdůraznil - hlásí taky.
S hrozbou zbraně, byť teoretické, se nediskutuje snadno.
Se seznamem lidí, kteří mohli být v oblasti možné nákazy, nebyl příliš velký problém.
Zabrala krabí mentalita.
Turisti ještě rádi upozorňovali na své souputníky, které viděli „určitě aspoň tři majle od města“.
Když ale zjistili konkrétní lokaci karanténního místa, byla na obzoru skoro další vzpoura. Tentokrát spíše mezi původem zaoceánskými cestovateli.
„Skoro dvě míle? A to mám jít PĚŠKY? Úplně stačilo, že jsem musel jít pěšky ze svýho odstavenýho auta! To pro nás jako nepřijede autobus?“
Nepřijede.
Evropanům vesměs přišlo toto rozhořčení lehce komické.
Zvláště těm, kterých se karanténa netýkala.
Skupina, která se nakonec pěšky vydala ke škole, nebyla příliš velká. Čítala asi jen dvacet lidí.
„Oči na šťopkách,“ sykl Andrew k Timothymu.
„Mám,“ zněla odpověď.
Ne, nepovažovali za pravděpodobné, že by některý z možných nakažených začal utíkat do dáli, vykřikuje něco o svých právech a svobodě. Spíš měli během dlouhých diskuzích nervy stále napruženější, jestli se někomu zase neudělá trochu „nedobře“. Těžko říct, jak typický byl svou rychlostí Kevinův případ.
Skupina šla pomalu a dělala časté zastávky kvůli těm, kteří nebyli zvyklí chodit. To nervům obou vojáků nepřidalo.
Vrány posedávající na plotech...
„Hele, a nemůžou to chytnou i ptáci? V Resident Evil...“
„Nekoukáš trochu moc na horory? Tohle je život, ne film.“
Vrány se ale zabývaly běžnou vraní činností pro tuto roční dobu. Koukaly, kde by si mohly zobnout čerstvě narozeného jehněte.
Pro některé horory vám stačí obyčejný koloběh života.
Školní budovy stojí v Drumnadrochitu vedle sebe dvě. Menší, základní škola, pro místní děti. Větší, střední škola, pro studenty z širšího okolí.
Ta byla jejich cílem.
Šaten sice nebylo k dispozici dvacet, ale svým dílem mohl přispět i nejeden kabinet, pokud tedy neobsahoval kyselinu sírovou nebo podobné veselé věci, například geologické kladívko nebo kružítko vhodné k harpunování velryby.
„A co, můžeme být přece trochu sobečtí.“
Andrew s Timothym si zabrali kabinety.
Měly křesla.
A, v případě Timothyho, i nemalé množství kreslících potřeb. Andrewův zase obsahoval zajímavou knihovničku naplněnou klasiky, a, jak zjistil ke svému pobavení, též sbírku literatury zabavené místním studentům, včetně pofidérních rokdokapsů, moderních upírských románů pro mladé slečny a lehce lechtivých časopisů.
Aspoň se ty tři dny nemusí nudit.
A, po pravdě, nuda to byla.
Takový už je život, někdy. Devadesát procent nudy a deset procent takového vzrušení, že se modlíte, aby se nuda vrátila.
Pravidelná hlášení večer a ráno.
Nuda.
„Během poslední doby se nic zajímavého nestalo.“
Nestalo; byli izolovaní, ale ne odříznutí. Místní staříci se občas stavili na kus řeči (si pište, že dáváme majzla, aby nějaký pitomý děcka nevyrážela za ty závory, co sme postavili), místní dámy či slečny s nějakým tím žvancem pro chudáky zavřené. Žádná z návštěv netrvala tak dlouho, aby rozbila nudu na nějaké podstatnější úrovni.
Vzrušení nastalo druhé noci.
Vytí, hluboké a zoufalé. Nárazy, zvuky štípaného dřeva.
Z nábytku se stával otop.
„Co se děje, co se děje?“
Hlas paní školníkové, trochu rozespalý, víc vyděšený.
„A je to tady,“ komentoval sám k sobě Andrew.
„Prosimvás,“ zavolal nahlas, „hlavně tam nechoďte!“
„Co, sem blbá?“ odpověděla mu žena. „Jasně, že tam nejdu, teďka s tam mění na vlkodlaka, že jo? Depak. Ale nějaký kukátko by to chtělo, jak pak mám vědět, co tam dělá?“
Pravda, kukátka by se hodila.
Pro příště by to chtělo vyrobit nějaké dveře s kukátky.
„Enem doufám, že ty dveře neprokopne.“
„Ježiš,“ ozval se hlas dál v chodbě, „to snad nemůže, ne?“
„Sou protipožární, takže snad ne. A zvenku vám každýmu na nich visí česnek...“
„To platí na upíry.“
„Ale voní hezky.“
„Když myslíte...“
Další várka jekotu přehlušila všechno ostatní. Když skončil, zdálo se ticho poněkud nereálné.
„No jo, je to jasný. Ale já s tim nic neudělám, myslim. Podíváme se na to ráno, s klukama. Tak zatím dobrou noc.“
Měla štěstí. Mohla někam odejít.
Ostatní obyvatelé školy byli odsouzeni k hlasité a bezesné noci. I když u nemála z nich se to nemuselo považovat za přílišnou výjimku ze životního stylu.
Ráno bylo ticho.
Aspoň mohli podat hlášení.
Sotva skončili, ozvaly se na chodbě váhavé kroky.
„Pánové vojáci?“
„No?“
„Ste eště lidi?“
„No... jo?“
„Ten chlap jak v noci ječel... je teď ticho.“
To byl neoddiskutovatelný fakt, kterého si jistě všichni s úlevou všimli.
„Jo.“
„My bysme za nim šli, ale... když vás pustíme, tak...“
„Nepouštěj je, Phile, tamten taky vypadal úplně normální, ještě večer.“
„Paní má pravdu, Phile, ještě nás radši nepouštějte. Až zítra.“
„Nojo, ale tamten je zticha.“
Zamyšlení.
„Poslyšte... jestli je mrtvý, tak tam do zítra vydrží. A jestli není mrtvý, tak do zítra taky vydrží, tak dlouho to zase není. Prostě ho dneska vynechte s podávání jídla a zítra uvidíme.“
Život skutečně není film.
Ty dveře nikdo neotevřel.
Takže další den, když skončila karanténa, byl ponechán prostor k prozkoumání situace právě jim, za asistence paní školnice, která, jak prohlásila, už viděla i jinačí věci.
Postižený ležel na zemi v kůlničce na dříví, v níž se proměnila již původně spoře vybavená šatna.
Nehýbal se.
Andrew kryl Timothyho, který do ležícího těla jemně kopnul.
Nic se nestalo.
Timothy se opatrně nad tělo sklonil.
„Dýchá,“ prohlásil překvapeně.
Poodstoupil a šťouchnul nohou do ležícího o něco silněji.
Stále nic.
„Spí.“
Vypadalo to tak.
„Víte co? Zase ho zamkněte. Počkáme, až se probudí.“
Zjistí, jestli jsou mezi místními nějací veteráni. Tohohle člověka bude zapotřebí kontrolovat několikrát denně, a to opatrně.
Oni to dělat nemůžou. Už se tu zdrželi dost. Potřebují pokračovat v průzkumu.
Musí se vydat na západ.