Byla jsem zvyklá být v pohybu. Apačové často celé dny sledovali stáda bizonů, mnohdy jsem jezdila na lov s muži. Dálky pro mě nebyly děsivé a moje oči věděly, jak sledovat nekonečný obzor. Cesta po moři byla nádherná a já si dosyta užívala pohledu na tu nekonecnou šedou masu, kterou ve dne korunovalo slunce a v noci hvězdy s měsícem. I další putování železným ořem – Náprstek mě pro něj naučil používat české slovo „vlak“ – bylo spíše dobrodružné než děsivé. Ano, onen starý kontinent byl pro mě zcela nový a nepovědomý, ale přesto jsem sem tam zahlédla známý strom či zákrut řeky připomínající Rio Pecos.
Jakmile jsme ale dorazili do cíle naší cesty – do oné Prahy, o které celou cestu Náprstek tak básnil a tak ji opěvoval – podívala jsem se okolo sebe jinýma očima. Vyměnila jsem oči dívky na cestách, dívky jedoucí za dobrodružstvím, za oči ženy, která dorazila do míst, která bude po dlouhou dobu nazývat domovem. Všechny vady a zádrhele náhle nebyly jen zpestřením cesty, ale něčím, co bude třeba vyřešit.
Mnohokrát slýchala jsem Klekí-petru i Old Shatterhanda říkat, že indiánské squaw jsou upracované, ošklivé a předčasně zestárlé, hleděla jsem tedy pozorovat ženy v jeho domovině. Konec konců, měla jsem se stát jednou z nich.
Můj bílý otec i bratr se však mýlili. Praha byla plná žen, které se od starých matek kmene Apačů lišily jen oblečením. Chodily ve stínech, vlekly těžké balíky či koše plné kdoví čeho, tvář měly poznamenanou sluncem, starostmi a věkem. Na leckteré jsem viděla i stopy hladových zim. Rychle jsem ale pochopila, v čem spočíval omyl bílých mužů. Byly tu totiž i jine ženy. Krásné, s hladkou světlou pletí a s rovnými zády. Cupitaly sešněrované v těch nepohodlných šatech, které jsem i já musela nosit, a způsobně skláněly oči. Pokorné a roztomilé jako drobné jarní kvítky. Na ty Old Shatterhand myslil, když mluvil o ženách. K těm jsem měla vzhlížet jako ke svému vzoru.
Náprstek mě přivedl do svého puebla, které se nazývalo U Halánků. Byla to pevná kamenná budova, která by mne možná na začátku cesty udivila a vzala mi dech. Tou dobou jsem však již přivykla městům a tlusté kamenné zdi mě neděsily. Bylo to příjemné místo, kterému vládla Náprstkova „paňmaminka“.
Našla jsem tam nový domov, i nový druh žen, které mi Náprstek hleděl představit, jakmile jsem se trochu zabydlela. Byly také krásné a nepoznamenané utrapami. Nicméně, když jsem se jim pozorně zadíval do očí, zahlédla jsem jiskry stejného ohně, který planul i ve mně. Ohně živícího se vědomostmi a poznáním.
„Vitejte na půdě Amerického klubu dam," zasmála se na mě štíhlá a šlachovitá dáma, která se mi představila jako Jiřina Třebová. „Tohle je poprvé, co sem zavítala opravdová Američanka."
„Ale Jirko," ozvala se jiná z dam, „nepamatuješ si snad na madame Smith a miss Green? Ty k nám přece přibyly z amerického kontinentu."
„Jistě," přikývla oslovená Jirka, „přijely z Ameriky a bydlí v Americe. Ale dělá to z nich Američanky? To je jako tvrdit, že naši pražští Němci jsou Češi, protože přece žijí v českých zemích. Ovšem tady slečna Nšo-či, to je něco jiného, vy jste původní obyvatelkou severní Ameriky, nepletu se, že?“
Téměř jsem ani nestihla přikývnout, když se do hovoru už zase vložila druhá žena.
„Nšo-či, takové bezbožné jméno," založila si ruce v bok a já na jejím hrdle zahlédla malý křížek, medicínu, kterou často nosily bílé ženy.
„Ano, ano," přiběhla k nám další dáma, která musela mít sluch ostrý jako sova. „Měly bychom tady chráněnce pana Náprstka vymyslet jméno. Nějaké české vlastnecké."
Nikdo se mě na nic neptal, ale přesto jsem souhlasila. Je zvykem Apačů, že s novým životem přichází i nové jméno.
„A to prrr," ozvala se Jirka. „Ani nápad. Nšo-či, vy jste Nso-či a basta. Je to vaše jméno, ve vašem jazyce a my bychom měly být hrdé," blýskla očima po svých přítelkyních, „že vás jím smíme oslovovati.“
Pohlédla jsem na ni s vděkem, který mě samotnou překvapil. Byla jsem připravená poztrácet na této cestě všechno své maso a ponechat si jen kosti, ze kterých by mohla vyrůst nová žena hodná Old Shatterhanda. Přesto však bylo příjemné slyšet, že něco z mého starého já je hodno přátelského přijetí.
Tak mne tedy uvítal Americký klub dam, který se posléze měl stát nejkrásnější i nejbolestnější zastávkou na mé cestě za proměnou v bílou ženu.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
To je tak hořkosladký. Moc se
strigga
To je tak hořkosladký. Moc se mi líbí, jaks tady víc rozpracovala Nšo-činu motivaci. A čím dál tím víc doufám, že se nakonec na celýho slavnýho Old Shatterhanda i s jeho kecama vyprdne a najde si vlastní cestu. Je v tvým podání hrozně sympatická a konečně má hloubku, kterou si dávno zasloužila <3
Děkuju! Ono se to ještě
Julie
Děkuju! Ono se to ještě všechno pěkně zamotá, než se to zas rozmotá:)
Asi se opakuji, ale Nšo-či v
Lomeril
Asi se opakuji, ale Nšo-či v Praze je všechno, co jsem potřebovala a nevěděla jsem o tom :) Moc se mi líbí její postřehy a její pohled na svět, občas až nepříjemně aktuální.
Děkuju! Přesně takový pocit
Julie
Děkuju! Přesně takový pocit jsem měla, když mě to prvně napadlo. Teď jen dostát očekávání.
Nšo-či je fajn, ale myslím,
Aveva
Von je děsně cool! Kdyby ho
Julie
Von je děsně cool! Kdyby ho Vinnetou znal, hned by se na Old Shatterhanda vyprdnul.