9. Zpěv za mrtvé

Jak poklidně ten den začal! Ta jasně modrá obloha a ten ledový vzduch smísený s tabákem. Ještě po letech jsem si byla schopna vybavit jeho chuť. Cítila jsem se silná a připravená stát se tou, kterou jsem se stát měla.
Marii Orlické jsem čaj naservírovala přesně dle pravidel, ve kterých mě vyškolil laskavý číšník ze na zaoceánském parníku. Vřele jsem se na ni usmála. Nechovala jsem k ní žádnou zášť. Soudila mé rudé bratry a sestry bez toho, aby je znala, ale svou starostí o děti bez domova si přesto získala mou úctu. Byla jsem poslední, kdo ji viděl živou, ale její mrtvolu jsem spatřila až jako třetí.
Ležela na koberci vedle šicího stroje a zcela překrývala komplikovaných vzor z propletených šlahounů v jeho rohu. Stejně jako ony květiny i Marie byla zkroucená a její tvář naplňovala bolest. Zuby měla pevně sevřené a oči vypoulené.
S bolestí v srdci jsem se otočila k panu Náprstkovi a vyřkla jméno jedu, kterým byla nepochybně otrávena.
„Mlčte, proboha,” zarazil mě a já si uvědomila, že znalost jedů není obvyklou dovedností bílé dívky. Děkovala jsem své rudé pokožce, která zakryla červeň v mých tvářích, a obrátila jsem se ke služebné Aničce plačící v rohu. Chtěla jsem ji láskyplně utěšit a ujistit ji, že duchové mrtvých se jen málokdy obrací proti těm, kteří jako první nalezli jejich bývalé tělo.
Dívka se však jen zděšeně odtáhla.
„To ty jsi jí dala ten čaj,” ukázala prstem nejprve na mě a pak na šálek roztříštěný na podlaze.
„Ale to není možné,” odpověděla jsem klidně. „Jed, který…”
Můj pohled se setkal s pohledem Vojty Náprstka. Okamžitě jsem se opravila.
„Čaj jsem uvařila z lístků, které používáme každý den. A ani studna nemůže být otrávená, to už by tu bylo mrtvých více.”
Náprstek si zoufale promnul čelo.
„Aničko, pojďte,” vzal ji pod paží. „Půjdeme ke mně do pracovny a dáte si slzu slivovice. To vám udělá dobře. A nebojte, ochutnám první.”
Zůstala jsem sama s mrtvým tělem. Věděla jsem, že to není moudré. Snadno by to mohlo přinést další obvinění padající na mou hlavu. Ale Marie Orlická si nezasloužila tak málo úcty. Věděla jsem, že je zvykem bílých lidí zakrýt mrtvému tvář. Rozhlédla jsem se. V knihovně nebyly žádné přikrývky a na věšáku nevisel žádný plášť. Okna však zakrývaly závěsy. Jeden jsem strhla. Zatlačila jsem Marii oči a pak jsem přes ni přehodila těžkou látku.
I když mi v tom bránila úzká sukně, posadila jsem se na zem vedle ní a začala zpívat prastarou píseň, kterou jsem kdysi do země duchů vyprovázela i svou matku.