Padesátka - Kobovy noční můry - 47

„Matinku bych si vyprosila!“ zasyčela spisovatelka.
„Mám říkat spisovatelko? To mi k tobě vůbec nesedí, ty autorko slátanin.“ naježila se Simona.
„No dovol?“
„Ty už sis dovolila moc. Ta tvoje edice Sestra Simona nestála za nic. A já v tom musela hrát hlavní roli. V takové hrůze!“
„Četly tě miliony čtenářů!“
„Přeháníš. Ale připouštím, že to někdo četl, i když to byl děs běs.“
„Co máš sakra proti příběhu sestry Simony? Přece byla všemi milovaná a obdivovaná, ne?“
„Jo, ale za jakou cenu? A vůbec, proč jsi mi hodila na krk takového blbce? Tokal za každou sestřičkou a já to viděla! A stejně jsem mu musela naletět, ať jsem chtěla anebo ne!“ vzplanula Simona.
„A kdo si vymyslel a prosadil oskerušovou marmeládu s projímadlem, no? Kdyby ti tak nezdvihla popularitu mezi ženskýma v nemocnici, tak bych ti to nedovolila!“ rozhorlila se spisovatelka.
„No jo, ale co mi to přineslo? Začaly mi dohazovat chlapy, tedy spíš karikatury chlapů. To tedy byly týpky, to jsi mi dělala schválně? Mamánek, co ho matinka vykopla z baráku tak razantně, až si zlomil nohu. Alkoholik, co nešel pro facku daleko. Workoholik, kterého bylo potřeba tahat od práce heverem. Slaboch a zbabělec, co akorát békal do polštářů, jak mu svět ubližuje. Tak mne napadá... jak to tou dobou bylo s tvými vztahy?“
Poldýnka Pisárecká zčervenala a něco zamrmlala.
„Áha. No tak nechme chlapy chlapama, i když je to fakt výživné téma. Ale cos mi to vyváděla dál, ty mrzutá chobotnice?“
„Co já ti vyváděla?“
„No jak to bylo s učením? Taktak jsem složila zkoušku na sestru. Víš, co to je, když celou noční službu dřeš medicínu, pak si ráno položíš otázku a nevíš nic? Zase nevíš nic? A tak pořád a pořád? A zkoušku mám složit tak, že složím doktora naznak a ... a von mi to potom dá za dobrou? Tak to teda ne, to jsem se tak nakrkla, že jsem si to do té hlavy nacpala ještě jednou na poslední chvíli, takže jsi mi to nestačila vygumovat. A byla ze mne sestra tak, jak jsem to chtěla já.“
„No vidíš, jak jsi to pěkně zvládla!“
„Tys mi to tedy neulehčila, ty ne! Ještě žes mě potom nechala na pokoji – to jsi asi zrovna obracela život naruby Jakubovi, co? No aspoň jsem se mohla kromě práce i v klidu učit. Jenže cos mi pak provedla při zkouškách na doktorku, to ti nikdy nezapomenu. A byla by ze mne dobrá doktorka, to si piš. Všem blbým chlapům navzdory a tobě navzdory. Ale tys mi to zatrhla, a tak blbě!“
„Neměla jsi být doktorka, měla jsi být sestra! Sestra Simona!“
„No já myslela, že mě šlehne, když mi komise na přijímačkách řekla: Je mi líto, ale vy jste a budete sestra, protože sestra Simona k sobě patří, to je libozvučné. Doktorka bude Drahomíra, doktorka Drahomíra – slyšíte, jak to krásně zní? Ta hloupá husa, co na každou otázku jen blbě blekotala! Kromě toho, že jsem utřela – ty si myslíš, že čtenáři jsou úplně pitomí?“
Poldýnka zamumlala něco o tvůrčí krizi.
„Houby krize! Když to neumím, tak nepíšu! A když neumím chlastat, tak nechlastám! Zvlášť ne při psaní!“ kopla Simona do pootevřené skříňky kuchyňské linky. Vykutálela se odtud láhev od vodky a vypadla krabice od rajčatového džusu.
„Tak proto jsem se ráno probudila v base jako Slimmy! Tys ale musela být jako doga, ty jedna ožvýkaná rasova lopato. Jo a s tím nadáváním...“
„Pro nás dvě tu není dost místa!“ zasyčela Poldýnka Pisárecká. „Buď já nebo ty!“