Téma č. 00 pro 27. 3. 2016: Až přiletí zvony

Na zelené louce,
Pod blankytnou oblohou,
Hledá jasné slunce,
Zraje s jasnou dohodou,
Budou vonět květy Hořce,
Vlát jak vlasy ve větru,
Myšlenky, jež nemaj konce,
Blín se chystá do květu.
Jak Osika, stvol se třese,
Před pohromou čeká!
Slyšet lomoz, v kopcích, v lese,
Strom, co strom v větru heká!
Ne, pohroma se blíží,
Přilétne zas, bučící,
Trávě čas se zvolna klíží,
Neunikne nic - ani květy pučící.
Hanebný, zas přijde konec,
A Sodoma se opakuje,
Umíráček nese zvonec,
Pustina vše opanuje!
Dokážeš cos zvrátit k dobru?
Ty – nelítostný osude!
Životu, jak s vodou vědru,
Ano?! Nu, tak mléko nebude…

Albert schýlený nad pracovním stolem mhouřil oči.
Snad je to nakonec k ničemu a tohle ničí srdce neuzdraví.
Trochu se mu chvěla ruka.
Naslinil si prsty, aby mohl otočit papír.
Zmateně zamrkal. Něco nebylo správně s jeho periferním viděním. V uších mu tiše zašuměla vlastní krev, a přísahal by, že slyší zvony.
Zděšeně se díval na vlastní ruku. Laboratoř měla o tisíce odstínů víc. Svět se mu rozpadal a otevíral před očima; buď šel do pekla, nebo do ráje.
O tři dny později požil daleko vyšší dávku úmyslně a čekal na zvuk zvonů.
Srdce neuzdraví, ale možná dokáže otevřít duši...

„To jsou zajímaví lidé,“ řekla žena.
Muž sedící naproti něco zamumlal a dál studoval jídelní lístek.
„Opravdu, tak pěkný pár se vidí málokdy,“ pokračovala žena. Hleděla někam za mužova záda a upíjela víno ze sklenice.
„Ráda bych se s nimi seznámila.“
Muž se zarazil a překvapeně vzhlédl. Otočil se a pohlédl směrem, kam se žena tak zaujatě dívala.
Srdce se mu zastavilo.
Uviděl mladíka a dívku. Jakoby se vznášeli ve vzduchu. Poznal je. Vzpomněl si na slova, která mu ti dva kdysi řekli: „Až bude odbíjet dvanáct, přijdeme si pro tebe.“
Opravdu se vznášeli. Svět virtuální reality se začal hroutit.

Duben na krku. Čtvrťáci sedí na chodbě, vyvalení na odpočívadle a čučí do mobilů.
Rodiče si myslí, že se učí.
Učitelé si myslí, že se neučí dost.
Veřejnost si myslí, že se maturita rozdává zadarmo.
Spolužáci z nižších ročníků nechápou, proč z toho všichni dělají takové drama.
Třeťáci si nemyslí nic, protože už jim pomalu dochází, že za rok to budou oni.
Čtvrťáci si myslí, že mají pořád dost času. Poslední zvonění je přece až za měsíc.
A bufetbába?
Bufetbába si myslí, že se jí ještě povede v nestřeženou chvíli ten lehce unavený a oschlý bramborový salát s párkem prodat.

Rzzzt!
Zadrčení zvonku sekretářku překvapilo. Bylo už pozdě a nikdo ohlášený nebyl. Přesto vyrazila vstříc nečekané návštěvě. Už cestou ke vstupu do školy si všimla, že venku postává banda malých dětí. Dveře jim otevřela trochu zvědavě.
V té chvíli jeden klučina vykřikl: „Něco pro vás máme!“ a děti se s nadšeným očekáváním rozestoupily. Za nimi stál čtvrtmetrový zvon.
Nechápavý sekretářčin výraz děti trochu zmátl. Také se přestaly tvářit patřičně pyšně. Jejich vůdce se ale honem dal do vysvětlování: „Brácha totiž povídal, že se vám rozbilo zvonění a učitelé občas přetahujou hodiny, tak 'sme vám sehnali novej zvon! Že je skvělej?“

Bim bam, bim bam.
Už doléhá známý zvuk našich zvonů.
Jednou za čas odlétnou, ale vrátí se úplně stejné. Dál stejně vyzvánějí, pošramocené na svých duších, unavené věčnou neláskou.
Zvoní v nich odevzdání, v těch stále stejných, unavených zvonech, které se sem pokaždé vracejí.
Jednou ale přijdou lidé, kteří nebudou dobří leda na oplátku. Přehlédnou předsudky, odloží černý šat, uvěří si a usmějí se na svět kolem.
A přinesou nové zvony.
Naučí je znít po svém. Zazvoní smích, zazvoní radostné očekávání.
Nevrátí se k nám zahořklé zvonění.
Snad už dnes svolávají ke křtinám těch budoucích hrdinů.
Bim bam, bim bam.

Důstojníci jsou ve městě! Potenciální manželé! Srdce paní Bennetové plesalo radostí.
Mary to ale ani v nejmenším nezajímalo.
Paní Bennetová byla na zhroucení. Už i Kitty byla dávno z domu a Mary pořád jen seděla zahloubaná ve svých knížkách. Pan Bennet jí nebyl žádnou oporou, očividně ho naprosto vůbec nezajímalo, že je potřeba zajistit i jejich poslední dceru!
Nemůže přece žít jen tou svou filozofií a náboženstvím, vzdychala si starostlivá matka na pokraji nervového záchvatu.
Ale pak ji to napadlo a už slyšela vyzvánět svatební zvony, byly tak blízko!
Pošle ji na návštěvu do Hunsfordu. Pan Collins má přece bratrance!

8:00
Celá třída upírá pohled na dveře.
"Povedlo se to, ona snad vážně zaspala."
8:58
Chodbou se rozléhají charakteristické zvuky podpatků učitelky Pryskyřníkové.
8:59
Dveře se prudce rozlétnou.
"Nevíte náhodou, proč dnes ráno nezvonily školní zvony?!"
"Odlétly do Říma."
"Kdybyste chodili do školy pro mladé zloděje. Budiž, to bych ještě pochopila. Ale že vy, studenti třetího ročníku Internátní školy Jacka Rozparovače, ukradnete školní zvony a ještě si vymyslíte pohádku, že odlétly samy?! Jestli ale doufáte, že se tak vyhnete písemce na středověké jedy, tak se pletete. Napíšeme si ji hned po Velikonocích a přidáme si ještě alchymisty."

Tahle hádka byla drsná, to vám teda povím,
mrštil po ní zčistajasna zvonem záchodovým.
Pak jí ještě nafackoval a vykrákal za vlasy,
hrdinka ho žalovala, zavřeli ho do basy.
Jenže v dílu tři sta třináct pustili ho z lochu,
dokonce mu na Pankráci postavili sochu.
Kdo by řek, že po tom všem si toho grázla vezme?!
Tam je pořád na co koukat, jenom jim to jezme.
Vážně? Jéje! Kam to spěje?!, mudrují dál babice,
až mám pocit, že mi z toho brzy praskne palice.
Na co živit žurnalisty?! Máš-li trošku kliku,
stačí zajít do Kauflandu a stát v správném šiku.

It was supposed to be spring. Yet it lacked all the necessary features. Green leafs, sun on the blue sky, adorable animals from a mineral water commercial.
Everything was grey. For this was England.
Two extensively English gentlemen were standing in a room stacked with books that could kill a child. If necessary.
„What if I... really sent all the bells to Rome?“ suggested the badass magician.
„No!“ screamed the less badass magician. „It's not respectable!“
„I'll do it then, thanks for the input.“
Thousands died. Ten thousands were injured.
But we wouldn't know. This show takes place in England.
***
Mělo to být na jaře. Přesto to postrádalo všechny potřebné funkce. Zelené listy, slunce na modré obloze, rozkošný zvířata z minerální voda obchodní.
Všechno bylo šedivé. Za tímto účelem byla Anglie.
Dva značně anglické pánové stáli v místnosti naskládaných knih, které by mohly zabít dítě. Pokud je to nutné.
"Co kdybych ... opravdu poslal všechny zvony do Říma?" Navrhl pořádné kouzelník.
"Ne!" Vykřikl méně pořádné kouzelníka. "To není slušné!"
"Udělám to potom, díky za vstup."
Tisíce zemřel. Deset tisíc bylo zraněno.
Ale bychom nevěděli. Tato výstava se koná v Anglii.