Středozem

Rozprostřeli si pláště ve stínu olší a teď se povalovali na okraji louky a sledovali vzdálené střechy Imladris, svého domova.
"Jo, je to zázrak, že pořád stojí," pravil Elrohir rádoby vznešeně. U toho se šklebil.
"Pfff," odvětil Elladan. "Náš otec ji postavil jako pevnost, aby odolávala temnotě, bouřím - i nám!"
"Že by už tehdy počítal s naším narozením?"
"Oplývá přece darem předvídání. Musel si být jist i zrozením těch nejlepších dědiců, jací kdy byli poviti."
Elrohir vyprskl. Kobylka Hnědoočka zafrkala v odpověď.
"Nesměj se," uťal ho bratr. "Otec vždycky věděl, co dělá. A já... My jsme rozhodně celí po něm."

Vyslanec se ošíval, když mu král Thranduil pokynul, aby povstal.

"Přijal král pod Horou můj velkorysý dar?"

"Jistě, králi," odpověděl vyslanec, "mám vyřídit vřelé díky a ehm...," začervenal se.

"Mluv!" Naléhal král.

"Král Dáin vzkazuje, že z lepších bobulek svoje ovocné pivo ještě nevařili..." Vyslancův pohled mířil do země. Pýchy svého krále se najednou bál.

"Ten neomalenec! Byl to výběr z těch nejlepších hroznů z celé úrody!"

"Můj pane, i na tohle posílá král Dáin odpověď." Vyslanec podal králi malou mošničku.

Thranduil z mošničky vytáhl chmelové hlávky. A vzkaz.

"Snad z tohohle výběrového chmele uvaříš to nejlepší pivo! Ha, ha."

Z večera, když ještě všichni hosté byli při zdravém rozumu, se obě skupiny navzájem chladně ignorovaly.

Elfové používali malá dvířka do vinného sklípku z druhé strany v podzemí, který byl orientovaný směrem k hvozdu. Naopak trpaslíci radí přicházeli velkými pobitými dvěřmi hlavního vchodu směrem od Hory a zůstávali v přízemním výčepu.

Ale Bilbo je měl všechny prokouknuté. Proč by mu vůbec prodávali svoje víno a pivo a pak je k němu chodili pít?

Nejednou byl svědkem toho, jak připitý elf drbe nadraného trpaslíka ve vousech a společně zpívají oplzlé písničky.

Hospůdka "Na Soutoku" musela mít nějaké zvláštní kouzlo.

Snad hostinského?

Na nádvoříčku bylo rušno. Přinesli tam stůl, prohýbající se pod mísami jahod, perníků a zrní, pozvaní elfové si šeptali a zvonivě se smáli, sluníčko probleskovalo svěžím jarním listím a Elladan si právě významně odkašlal, aby pronesl: "Já a můj ctěný bratr vás vítáme na slavnostním otevření nového, vylepšeného kurníku!"

Celeamin tu slávu sledovala z opevnění. Vypadala, že je v myšlenkách někde daleko a dávno.
"Je to zábavné, jak se vždycky nakonec rozhodnou spolupracovat," prohodil její bratr Ceirdil.
Odpověděla nezvykle tiše a pohnutě. "Jsou jako dva jarní potůčky, které nemůžou jinak, než se spojit v nezastavitelnou řeku..."
Objal ji kolem ramen.

Údery kopyt. Údery srdce.
Před očima rudo. Nízká mračna. Zápach krve, bahna, rozkladu.
Za zády černo. Řady a řady pěšáků, dusot tisíců nohou, horký vítr, trhající zamazanými vlajkami, příval odvahy, kterou jim dala, když vykřikla -
Kupředu! Kupředu!
Nejsou tak rychlí jako její kůň. Nechává je za sebou, je, minulost, skomírající život.
Údery kopyt. Přerývaný dech.
Vlny a vlny, příboj lesklých přileb a kopí, stříbromodré moře, které přišlo zahubit.
Ona je sama.
Černá hříva bičující ruce, před očima tma, jen v oku bouře králova zástava, zářivá hvězda v prázdnu.
Zásah šípem ji zpomalil, ale nezastavil. Další ranou ji strhnou ze sedla.

Hned ráno si je natáhl a běžel na snídani. Skrz koženou podrážku vnímal každý hrbolek.
Šel v nich nasypat slepičkám a vyměnit podestýlku svojí kobylce. Voňavá sláma pod nimi šustila.
Cítil je na nohou, když Hnědoočku sedlal, když se vyhoupl do sedla a opřel se jimi do třmenů.
Když cválali podmáčenou loukou, bláto na nich zanechalo tmavé stříkance.
Pak se vrátili domů, seskočil zpátky na zem a přišlo mu, jako by zapomněl létat.
Večer je na zápraží vyčistil a namazal, protože se dozvěděl, že tak boty déle vydrží.
Ale co když už ho v nich palce opravdu, opravdu moc tlačí?

Když Elladana už potřetí vyrušila od čtení hlasitá rána a vyjeknutí, následované tlumeným dohadováním, s procítěným povzdechem odložil knihu a vydal se po zvucích.
Ve dveřích do kuchyně ho ovanul průvan. Na zápraží ležela hromada prken a bedýnka s hřebíky.
"Pozor, brácho!" vyhlédl zpoza dveří Elrohir.
"Na co, smím-li vědět?"
"Na ty prkna. Jak se najednou rozpršelo, musel jsem je schovat pod stříšku. Už třikrát se o ně někdo přerazil."
Elladan si celou tu scénu prohlédl, pozorně, očima správce Imladris. Bratr, prkna, zmoklá slepice...
"Tedy, v zájmu bezpečí všech obyvatel," pravil pak, "tu budu hlídat, než tu novou kukaň doděláš."

"Co se tu děje?" Zvolal Sam prodírajíc se davem čumilů.

"Tohle," chytil starosta Šunčička za flígr jakési děcko,"našli potloukat se v kukuřici. Chcem ho poslat po cestě do Hůrky. Jenže," zašklebil se a ukázal na Sama, "tvůj synátor se vzteká. Prý to tak nenecháš. Co z toho asi vyroste, skřet?"

Širší ramena, trochu vyšší než hobití děti, na bradě chmýří. Jasný skřítě, pomyslel si Sam mrzutě. Došel k synkovi.

"Jsem na tebe pyšný, hošku."

"A chceš, Křepelko, aby to vyrůstalo s tvým synkem?" Přisadil starosta.

Sam si vzpomněl na starého přítele.

"To si piš, že chci," odpověděl s úsměvem.

"Dvacet, dvacet jedna..." odříkával si Elladan polohlasem.
Konečně se u otcova stolu cítil sebevědomě. Tenhle jeho zodpovědný čin byl hoden vládce -
Zarazil se, jako by snad Elrond mohl slyšet jeho myšlenky.
- správce usedlosti.
Po dlažbě zaklapaly kroky a objevil se Elrohir. V náručí choval slepici. "Co děláš?" otázal se. "Proč sypeš tátovi na stůl listí?"
"To jsou hlasovací lístky," odvětil Elladan.
Elrohir i slepice měli tentýž výraz.
"Nechal jsem hlasovat, zda jsou obyvatelé Imladris spokojeni. Jeden sáček byl ANO a druhý NE," vysvětlil blahosklonně.
Elrohir chápavě přikyvoval. "A protože s tím nic nezmůžeš, tak jsi je sesypal na jednu hromádku."

Na fialovém kvítku přistála včela. Celeamin opatrně odtáhla ruku, aby ji nebodla - aby kvůli ní nemusela zemřít.
Horký, jarní jižní vítr vířil prach, pyl a vzpomínky, strhával jabloním a třešním uvadající kvítky a zametal je do koutů zahrady.
I sem napadaly, mezi bylinkové záhonky na zastrčené terase. Rostlo tu jen pár nenáročných druhů a mezi nimi šalvěj, kouzelná květina, která zaháněla většinu neduhů.
Ji lidské nemoci nesužovaly. Ale jedna stará žena jí kdysi vnutila hrnek čaje. "Pij, čarodějko. Udělá ti líp," řekla. "A teď budu poslouchat a ty budeš plakat."
Od té doby, když potřebovala plakat, pila Hevrînin šalvějový čaj.