Alternativní historie (AU)

Seržant Kvák byla spokojená slepice, vždy to tak bylo. Starali se o ní dobře a dožila se mnohem vyššího věku, než kdyby zůstala na farmě, kde se narodila. Její domov byl navíc zajímavější, než farma. I když hlučnější.

Kvák byla také důležitá slepice. A to i přesto, že neznala své jméno ani oficiální hodnost seržanta US ARMY.

Seržant Kvák nevěděla, že právě plní misi, na kterou se připravovala celý svůj život. V tomto speciálním kurníku přece byla za svůj život už mnohokrát. Nové bylo to tikání, ale co to bylo proti hluku vojenské základny.

Poslední tik. A země se pohnula.

"Situace je kritická. Vyhlásili jsme nejvyšší regulační stupeň a zřejmě nebude stačit."
"V takovém případě musíme chystat evakuaci obyvatelstva."
"Veškerého obyvatelstva?"
"Ovšem. Řeknu to natvrdo: všichni občané opustí území republiky a poslední zhasne."
"A kdo bude ten poslední?"
"Měl by to být někdo z nejvyšších ústavních činitelů. Podle hesla, že kapitán opouští potápějící se loď jako poslední."
"Nikoliv, nemůže to být ani prezident, ani premiér, ani předseda Senátu, nýbrž jedině někdo odborně kvalifikovaný zmáčknout to příslušné tlačítko v poslední zapnuté elektrárně."
"Můžeme takovému člověku důvěřovat?"
"Musíme. Nic jiného nám nezbývá. Ostatně na své pozici má určitě bezpečnostní prověrku, není-liž pravda?"

První přímá prezidentská volba v České republice dopadla přesně tak, jak musela. Půlka národa byla nadšená, půlka nasraná. Poražený kandidát se podruhé v životě nechal odvézt zadním východem na Vysočinu, odcházející prezident nasadil při slavnostním Te Deum náležitě kyselý ksicht, zvolený prezident se tvářil důstojně a uvolněně, jak se na zkušeného politika a šlechtice sluší, ale v očích mu hrálo.
V následujících týdnech se vášně zvolna uklidňovaly a život šel dál. Prezident se nenuceně ujímal své role. Trochu vzrušení vyvolal jen tradiční portrét nové hlavy státu na poštovní známce. Byl na ní kníže s čírem a nápis Karel For President.

Věděla, že je to nebezpečné. Ale risk je zisk. Nemohla jinak, žár lásky by ji spálil zevnitř. Poslala Vivice kytičku fialek a čekala.

Stejnou květinou se s ní Vivica po pár týdnech rozloučila. Vybrala si bezpečí manželovy náruče. Ovadlé květy, stále omamně vonící, na rohožce přede dveřmi Tove připomínaly vášnivé polibky.

Tu pravou poznala později. Tooti. Každé léto spolu utíkaly do svého světa. Do oken chatky na ostrově pověsily záclony se vzorem drobných fialových kvítků.

Když ve svých osmdesáti šesti letech zemřela na rakovinu plic a pochovali ji na hřbitově v Helsinkách, její partnerka osázela celý hrob květinami. Voňavými fialkami.

„Stejně mi to připadá nedobré.“ Znechuceně konstatovala křehká černovláska sedící na trámu.
„Ječmen je pokropený, začíná klíčit, to je ta chvíle, kdy do sebe natáhne cokoli. Časem prověřený postup.“ Odvětil rarach stojící vedle ní a pokračoval v odvazování poklopce.
„Tohle mi vážně vysvětlovat nemusíš. Ale není škoda zničit tolik sladu?“
„Sládek nás urazil!“
„Tak mu třeba... Uřízněte ucho.“
„Zrovna ty bys někomu uřízla ucho, Rusalko?“
„Nevím... Možná kdysi někoho zabili, protože mne urazil. Právě když dělal slad... Nebo to byl sen? Ale to pivo pak bylo docela zajímavé.“ Zasnila se dívka.
Rarach vytřeštil oči a upuštěným nástrojem si poskvrnil nohavici.

Chajdou otřásla hromová rána. Pec se rozlétla a zasypala skučící soldáty sprškou horké suti. V troskách se vztyčila bizarní bodlinatá postava.
“Kýho čerta!”
“Ber ho flintou!”
“Pozor, prachovnice!”
Kouř a pára, řinčení tasených zbraní, tvrdé rány pěstí.
Bodlináč neměl dobrý večer. Nejdřív dostal do hlavy pažbou, když si zdřímnul na mezi, a pak se probudil obalený nějakým svinstvem v rozpálené peci.
A Bodlináč je roztomilý lesní duch, jen když je dobře najedený a chováte se k němu zdvořile.

Pomlácení vojáci v rozvalinách chýše zděšeně zírali k lesu, kam zmizel ten divous. Déšť sílil a syčel ve zbořeném ohništi. Zatracená země!