Alternativní historie (AU)

Automatický pilot bezchybně držel letovou hladinu jedenáct tisíc stop, trasu Kuala Lumpur - Peking letěl už po několikáté. Kapitán zatím v klidu drobil prošlé rybí filé do ovládací konzoly a kopilot v přípravně flirtoval s letuškami.
„Kapitáne,“ zapípal opatrně automat,„ kapitáne, máme závažný problém.“
Kapitán okamžitě odhodil zbytek večeře do koše na kompostovatelný odpad, zapjal bezpečnostní pás, zatvářil se hrdinně a položil opatrný dotaz:„ co se sakra děje?“
-„Pane, došly nám zásoby chemtrails!“
-„Nevadí, přepněte na déšť žab.“
-„Pane, nemáme ani žáby!“
-„Nevadí, na mou zodpovědnost přepněte na tu zakázanou pozici - déšť dolarů.“
CVAK.
Let MH370 už pak nikdo nikdy neviděl.

Vzbudí se brzy ráno, nechápavě se rozhlíží.
Všechno ho bolí. Nohy, ruce. A hlava! Jako kdyby mu do čela zabodávali trny.
JEDEN PO DRUHÉM JE NĚKOMU ZARAZÍM HROZNĚ STRAŠNĚ PŘÍŠERNĚ HLUBOKO.
Krok. Bodá ho v boku.
AU. Já chudák.
Vylézá ven, slunce pálí. Padá.
Zkouší vstát. AU! Kde jsem se na co napíchl?
Nakonec to vzdává, potupně se plazí za nejbližší keř a tam činí vše, co je nutné učinit.
Pak se zmučeně obrátí na záda a zírá na jasnou oblohu.
Ještě JEDNOU budu někdy slavit něčí bar micva. Šmarjá panno, teda sorry, mami, už nikdy nebudu chlastat. Blbej Jidáš.

Se zatajeným dechem umisťovala zbývající součástky.
Teď se ukáže, jestli všechny ty probdělé noci k něčemu byly, nebo tahle věc skončí na hromadě šrotu, tak jako předchozí pokusy.
Plna očekávání uchopila pinzetou poslední ozubené kolečko a nacvičeným pohybem ho opatrně vložila na své místo. Ozvalo se jemné cvaknutí a celý mechanismus se rozběhl, jako by to dělal každý den. Kolečka potichu klapala a hrála si svou vlastní symfonii.
Vydechla úlevou a zavřela dvířka, dokázala to!
Mnozí zkušenější vědci se o to pokoušeli a nakonec je předběhla ona.
Láskyplně hleděla na své dílo.
Malá kovová hlavička se otočila a otevřela oči.

Když nás přítel Luther zase jednou poctil svojí návštěvou, nepřivezl s sebou jednoho, ale rovnou tři sviště. Jeho žena Alberta chuděra měla co dělat, aby jim zabránila během našeho společnýho kázání rozmontovat kostelní lavice.
Po mši jsem ho jako obvykle pozval na lahvinku. Neodmítl.
„Tak co, brachu? Slyšel jsem, že Annie je v Evropě.“
„Jo. Už pátým rokem.“
„Někdy naše sny při střetu s realitou neobstojí, že?“
„Souhlasím. Ty máš nějakej sen?“
„Jeden. Že syny posílám na univerzitu.“
„Hlavně, aby se toho vůbec dožili,“ poznamenal jsem s pohledem upřeným na balkón radnice, kde si Martin s Alfrédem hráli na ostřelovače.

"Dnes to praskne," šeptali si všichni. "Tohle už starý pán nezvládne."
"Nestačilo, jak ses zkouřil s tím tlusťochem a viděl holubičky, co dělaly chichí! Ty ještě provedeš tohle!"
"No tak mi rupla kapsa!" odsekl. "Nedramatizuj, tati, jsou to jen kuličky!"
"Já ti dám kuličky! Moje nová sluneční soustava!" zaryčel vousatý muž.
"Ale tati..."
"Ticho! Marš dolů a nevracej se, dokud nedostaneš rozum!"
Ježíš smutně odešel.
A chudák Bůh netušil, že nejenže rozum nedostane, ale ještě k těm nesmyslům o lásce a míru, co mu napovídal "tyjo, hustej matroš, kámo, to je úplná nirvána!" přesvědčí tisíce dalších lidí a založí církev.

Kdysi dávno, na úsvitu věků, žili, byli bratři Kolumbus a Remus. Odkojilo je bájné zvíře a kentaur jim vyvěštil, že spolu založí město veliké, medem a strdím oplývající. I založili město Bern a v něm první čokoládovnu. Brzy se však poškorpili; Kolumbus naložil své tři lodě, Pintu, Půllitr a Tuplák, tyčinkami Twix a odplul do Ameriky, kde všechny tyčinky bez meškání rozdal místnímu obyvatelstvu. To jej odměnilo královskou korunou a během několika staletí samým blahem vymřelo.
Dobrý král Kolumbus vládl Americe pět set osmdesát let. S Remem se, jak předpovězeno, usmířili po smrti: společně na nebi tvoří souhvězdí Čokoládové tyčinky.

Hermes Trismegistos poprvé spatřil Smrt ve starém Egyptě, byl však na světě ponechán. Ještě v roce 510 před naším letopočtem působil v Řecku jako Pythagorův učitel. Aby Smrt znovu střetl, postavil důmyslný oblouk, kterým vnikl do světa mrtvých, a žádal o přijetí. Když ho prohodili zpátky, plynulo 14. století a Nicholas Flamel se chystal objevit Kámen mudrců. Kdyby nebylo Trismegista, nikdy by k objevu nedošlo. Hnán touhou ukázat Flamelovi, jak strašná nesmrtelnost je, pomohl mu najít správný postup výroby. Flamel však svůj zdánlivě nekonečný život dokázal patřičně docenit. A Hermes slavného roku 1355 konečně spočinul v náruči tolik žádané Smrti.

Jeho srdce bylo obrovské.
Navrhl, že se obětuje on sám, namísto uvěznění skupiny horlivých mladíků.
Po tvářích mu tekly slzy, když klečel nad jejich mrtvými těly a nechápal, jak se to mohlo stát.
nechal laika pokřtít nemocné dítě, přestože byl v klatbě. Nad riziky nepřemýšlel.
Vždy kázal jakoukoliv pravdu, bez ohledu na to, komu se líbila. Nebál se silných myšlenek a neměl strach z církve.
Miloval. Jak Boha, tak svojí rodinu, každému dokázal poradit a pomoci.
Ale nejvíc miloval Štěpána. Jeho plaché oči, nadšení, se kterým vyprávěl o Viklefovi.
Teprve v Kostnici si uvědomil, jak moc mu láska zastínila rozum.

Ha! Tančit chceš s námi, ty mrzký smrtelníku,
ký stvořil nás perem, a duši spolkl vmžiku?
*
Krásná jsem byla, než zošklivil's mi zradu,
A dýkou poranil! Já nechtěla, než žít!
Snad příčinou nejsem hrdého Maura pádu!
Však zoufale bloudím, a nenacházím klid!
Já nikdy nebyl nenávistný a žalný!
Nu, dobře, semtam jsem zabil lidí pár...
Což můžu za to, že, v uchu lektvar kalný,
senilní staroch si nechal dánský cár?
*
Tu stíny hrrrrr! Vpřed! A v obavách a hrůze,
kvílely vzteky, a zdupaly svět v prach.
Shakespeare, sic spící, přec' zalitoval tuze,
že vdechl život všem vrahům ve svých hrách.

Proplouvala staroměstským ránem, obratně se vyhýbala výmolům i koňským kobližkám. Usmívala se a obchodníci jí rovnou z káry nabízeli pomeranče. Stříbrná liška na jejím límci cenila zuby.
“Ajé, madam Hamham,” sousedka v okně klepe štítivě hadrem. “Maucta!”
Pánové zvedali klobouky. Dámy jim pak za to drtily v podloubí nohy podpatkem.
“Proč zdravit tu důru!”
“Odkud ji znáš?”
“Skoro nevím, kdo to je,” mne si nešťastný státní rada pohmožděný nárt. Tu dámu znal jako Růženku Šimáčkovou, veselou veřejnou pracovnici. A teď tu ulicí zní nějaké hamhamham?
“Madam Hamham!” vyprskne radová. “Neboli Hampejznice hamižná!” A na nešťastný nárt se snese další kopanec.