DMD č. 3. pro 3. 4. 2011. Téma: Vesmír je dost nekonečný

Poznámka: Slash. Miluju Raje a Howarda a stydím se za to, jak jsem je tu zprznila.
Rajesh byl vážně rád, že mezi novináři nebyly ženy. Bylo jednoduché odpovídat na otázky. Říkal i věci, které nechtěl. Třeba pracovní jméno planetky, kterou objevil a kvůli které tu dnes všichni byli. P13X28A bylo tak suché! A navíc jí tak nikdy neříkal. Zarděl se a pohlédl na přátele. Penny s Leonardem se smáli, Sheldonovi to, jak bylo u těchto věcí obvyklé, nedošlo a Howard zíral s otevřenou pusou.
„Proč právě „Howie“?“ zeptal se novinář.
„Její nález jsem věnoval milovanému člověku. Vesmír je dost nekonečný a já dost mladý na další planetární objev, tak proč jí říkat „Chlapec z Nového Dillí“?“

Pochmurka trvala na tom, že žáby musí zpět domů, do pralesa. Muskulín jí neodporoval. Netroufl si.
Když se Loď vydala na cestu na Zem pro další Nómy (kyvadlová doprava na vzdálenost několika světelných let), bromélie byla i se svými obyvateli uvnitř. Potom Loď zaparkovala někde nad Jižní Amerikou (Věc trvala na tom, že je to týž deštný prales.) a opatrně spustila květinu na větev (téhož) stromu.
Vedoucí žába se posléze odvážila vykouknout mezi okvětními listy. Doma! Musí obejít okolní květy, všem ostatním žábám o tom říct. Celý nekonečný vesmír!
Jenže je jasné, jak její přednáška dopadla. „Mipmip mip mip mipmipmipmip!“

Poznámka: Protože mám Červenýho trpaslíka neuvěřitelně ráda, ale ten jeho geniální ostrovtip asi stejně nikdy nevyčíhnu...:D
***
„… Jupiterská těžařská loď Červený trpaslík dne dnešního dohlásila hlášení. Hologram stále v čudu.“
„Díky Hole, zase důvod proč zničit vesmír až zítra,“ povzdechl Lister tak mocně až letělo kari.
„Pane Listy, copak se neradujete? Na tuhle výpravu do minulosti se těšíte už od té doby, co jste se přestal těšit na tu předešlou,“ trhal hranatou hlavou Kryton, zatímco kari utíral.
„Chybí mi Rimmer, Kryťáku. Připadám si bez něj jak sprostý citoslovce uprostřed porna pro hluchoněmý,“ přiznal a kreslil v kari obrázky.
„Je úplně sám, uprostřed nekonečnýho vesmíru,“ málem už melodramaticky.
Přichází Kocour.
„Nekonečnýho? Pche! Tolik štěstí mít nebudem…“
Odchází Kocour.

Poznámka: Ortodoxní fanoušci, odložte zbraně a držte ruce tak, abych na ně viděla. Děkuji.
Tohle je nejpodivnější místo, kde můžete zakotvit, ale nestěžuji si. Nové tělo funguje perfektně. Skvělé plíce. Žádný respirátor. Svatý klid. Už šestý den jsem se probudil bez vtíravé myšlenky na domov. Sny o bitvě o Endor snad taky brzy přestanou. Nakonec nejsou tak hrozné. Dobrá, jsem trochu unavený, ale to veteráni bývají, ne? Díky novým spojencům se mi začíná vracet humor, jakkoli černý. Vyprávět můj příběh mělo vysloveně očistné účinky. George, ten nerdovitý týpek z Modesta, se sice tvářil vyjeveně, ale pak prohlásil, že by to byl skvělý film. Koneckonců, na to, aby mi zničil inkognito, je vesmír DOST nekonečný.

Rose otevřela dveře TARDIS a zase je rychle zabouchla. „Prší tam,“ oznámila.
Doktor na ni pohlédl kritickým okem. „Už jsme zažili horší věci, než je trocha deštíčku, ne?“ řekl a rázně vykročil ven. Stejně rázně se vrátil, mokrý od hlavy až k patě. „Dobrá, beru zpět. Kam poletíme?“
„A co kdybychom si zahráli karty, když je ošklivě?“
„Ty máš k dispozici celý dost nekonečný vesmír a ty bys hrála karty?“
Rose přikývla. „Může to být na úkoly.“
Doktor zbystřil a usmál se. O něco méně spokojeně vypadal o hodinu později, když vybíhal na rušné náměstí oblečen pouze ve svých Converskách.

Vesmír je dost nekonečný...
Paříž, město lásky, krásných mužů, kultury, muzeí, historie, módy a luxusu. Město Gustava Eiffela a jeho věže. Město butiků. Město Paris Fashion Week.
Hlavní město Francie. Rodiště těch nejvýznamnějších osobností: Coco Chanel, Christiana Diora, Huberta de Givenchy, Francine Navarro, Paco Rabanna nebo Yves Saint Laurenta.
Město, kde měla strávit svou úžasnou dovolenou plnou relaxace, nákupů, drahých večeří a ještě dražších šatů, a prázdnou všech myšlenek a povinností. Něco, co si rozhodně zasloužila.
Město, kde rozhodně neměla potkat tu jedinou osobu, kvůli které by udělala takřka cokoliv, aby se jí vyhnula. Chucka Basse.
...ale možná ne dost.

Měl to být slavný den v historii Podzemníků. Průnik průzkumné podzemnické jednotky na povrch země měl odkrýt celému národu netušené obzory. Bohužel to dopadlo jinak, možná proto, že zrovna byla noc, neobvykle jasná a plná hvězd.
„Nad náma je hluboká díra!“. „Pomóc, já mám závrať!“ „Já se neudržím!“ „Já taky ne! Přímo cítím, jak mě to táhne nahoru!“ „Rychle pryč! Do podzemí, do bezpečí!“
Jen Mungo stál okouzleně v ústí tunelu a sledoval mihotající se hvězdy. Necítil strach, jen euforii z dosud nepoznaného. Až do chvíle, než ho silné ruce jeho soudruhů popadly a zavlekly zpátky do podzemních štol.
Navždy.

A/N: Tým SG-1 na jedné ze svých mnoha výprav...
Rozlehlá polopoušť, v písku se válejí ostatky podivných modrých tvorečků. Z prastarého chrámu se vyřítí Dr. Jackson a zděšeně lapá po dechu nad hrůznou scénou.
„Jacku! Co se stalo?“
Plukovník O´Neill si klidně nasazuje černé brýle.
„Zaútočili na nás. Jeden začal vytahovat chapadla.“
„Cože? Ale to mohlo být jen přátelské...“
„Hele, Danieli, za ty roky cestování bránou, jsem zjistil jednu věc. Tenhle vesmír je dost nekonečný na to, aby se v něm vždycky našel nějaký idiot, který chce plavat proti proudu.“
„Vskutku,“ potvrzuje Teal´c.
„Ale Jacku!“
„Danieli?
„Raději nic...“
„Správně, běž si hrát se svýma pinzetkama, ať můžeme konečně vypadnout.“

„Dungu!“ zaburácel přísný hlas. Tato situace se poslední dobou opakovala až příliš často. Mundungus Flatcher se začínal cítit trochu - jak jen to říct? Nechtěný? Když na ulici prodával své krásné zboží, když u něj někdo zahlédl své hodinky, které mu rozhodně nevěnoval... Ať přišel kamkoli, dříve či později došlo na to přísné oslovení a on musel pryč. Spravedlnost, která zavládla po pádu Voldemorta, mu jednoduše neprospívala.
Procestoval už spoustu měst v několika různých zemích - a ve všech vyžadovali poctivost a pravdomluvnost. Situace byla zoufalá. Kam dál? Mundungus se však utěšoval myšlenkou, že vesmír je i pro něj dost nekonečný. Zatím.

Tatínku?“ zeptal se Jim.
„Hm?“ vzhlédl Lister od Vindaloo.
„Jak moc nekonečnej je vesmír?“ zeptal se Bexley.
Lister vzdychl.
Aha, takže zase jeden z těch rozhovorů. Z těch, ve kterých vážně ale vážně nevynikal.
„No… dost,“ vypravil ze sebe nakonec.
„A proč?“ Dvojčata na otce upřela své veliké zvědavé oči.
Lister zaúpěl. Dnes na tohle neměl.
„Běžte se zeptat strýčka Arnieho,“ uzavřel to.
--
„Strýčku Arnie?“ zeptal se Jim.
„Hm?“ vzhlédl Rimmer od dětské Kámasútry.
„Jak moc nekonečnej je vesmír?“ zeptal se Bexley.
„No… dost,“ odpověděl Rimmer nejistě a naprázdno polkl.
„A proč?“ zaznělo okamžitě.
--
Lister se ve vedlejší místnosti zasmál.