DMD č. 3. pro 3. 4. 2011. Téma: Vesmír je dost nekonečný

poznámka: Současníci Barona Prášila ve skutečnosti nemohli znát Demetera Facia a jeho poznatky, protože žil o několik století později. Ale pro barona Prášila není nic nemožné.
P.S. bodík je bodík. Dnes žádná sláva.
"Barone, povězte nám, je vesmír opravdu nekonečný? A je zelený, jak tvrdí Demeter Facius?"
Věru pozoruhodná otázka, madame. Já si ji pochopitelně kdysi kladl též a vydal se pátrat po hranicích vesmíru. Letěl jsem na dělové kouli - velmi nepohodlný způsob dopravy, ale jsem uvyklý strázním... nedoletěla dost daleko, ale výhled jsem měl skvělý. Příště hodlám podniknout pokus s dělem vlastní konstrukce, silnějším než jakékoliv jiné.
Viděl jsem, tak daleko, jak nikdy nikdo necestoval, končit houfy hvězd a jejich oběžnic. A za nimi kromě několika zbloudilých meteoritů již jen prázdno, holá nicota, ale vskutku barvy zelenavé. Ano, vesmír jest dosti nekonečný."

Patrik pravidelně přesouval svůj zamyšlený pohled z krvavé skvrny na svém břiše na mrtvé tělo svého nepřítele. Zase zabil. Pokolikáté v životě, ptal se sám sebe. Ale byla to sebeobrana, ne? Přikázání zní jasně, to ano, ale Bůh by snad měl přihlížet k polehčujícím okolnostem, přece. Nebo ne? Vždyť tohle se opravdu nedá vydržet. Nelze se pořád ohlížet přes rameno a čekat, zda a kdy téměř neviditelný protivník zaútočí. Vesmír je dost nekonečný, ale pro nás v něm zároveň místo prostě není. Patrik si dokonale setřel z břicha krev a odhodil mrtvé tělíčko (ten den již osmadvacátého) komára na podlahu.

Přestože dík Křečopažoutovi na Viltvodlu VI dosud přežívaly tradice, s místní kulturou to už tak slavné nebylo… Aneb peklo má mnoho podob.
Bývalý pirát zalovil v hlubinách subéterových vln, ale ze všech kanálů se na něj zubil tentýž excentrický blb v kožichu a pseudokovbojských botách z pravé blátotlaččí kůže. Žádný div, že ho sedmkrát zvolili nejhůře oblékaným myslícím stvořením ve vesmíru...
Hyperempatická židle pod dotekem teleskopického pozadí svého majitele soucitně zakníkla.
„Je vesmír pro nás dva opravdu dost nekonečný?!“ kladl si den co den otázku Života, Vesmíru a Vůbec Humma Kavula od doby, co Bíblbrox vyhrál i Vesmír hledá Superstar.

Už mě to tady nebaví. Pořád se snažím někam dostat, ale zdá se, že bloudím v kruhu. Je tady perfektní prostředí. Lepivé, kyselé a slizovité. Přesně toto je pro mé tělo s membránou to pravé. Není tu však nikdo, s kým bych mohla splynout a poté se dělit na široké potomstvo. U tohoto vřícího pahorku jsem už byla! Předtím jsem se pohybovala směrem vlevo, tak tentokrát to zkusím vpravo. Už mě bolí brvy, ale tamhle je nějaký vrcholek, tam uvidíme kam dál. Najednou se vše začalo otřásat. Jabba Hutt mrsknul svým mohutným ocasem a smetl bakterii z jejího nekonečného světa.

Varování: Pokud neznáte fandom budete trochu ztraceni.
Byla noc; Faye svištěla v kradeném autě dálnicí. Vždycky měla zálibu v drahých a rychlých autech, jen si nevzpomínala, kolikrát nějaké řídila.
Ale pocit to byl skvělý.
Za celou cestu od nemocnice ke kosmodromu potkala jen několik aut. Zato když nad ní prolétl motorkářský gang, málem (v závratné rychlosti) ztratila kontrolu nad vozem. Něco jí říkalo, že před osmdesáti lety byly dálnice daleko plnější, auta pomalejší a motorky rozhodně nelétaly.
Zpomalila; kosmodrom se blížil a vesmír byl dost nekonečný, aby se v něm našel dostatek volných, nebo alespoň nehlídaných peněz na splacení obrovského dluhu a zároveň i jedny ztracené vzpomínky.

Nová technologie pronajímání orgánů mi umožnila přežít. Po těžké autonehodě jsem byl dva roky upoutaný na lůžko. Ledviny a plíce mi úplně přestaly fungovat. Žily za mě jen přístroje. Má rodina to těžko snášel a začala se pomalu rozpadat. Ke konci mě chodil navštěvovat už jen syn. Den ode dne jsem měl menší vůli žít. Někdy v tu dobu začal fungovat trh s orgány. Rozhodl jsem se podepsat smlouvu. Dostal jsem nové orgány a začal normálně žít. Ale začlenit se do společnosti bylo těžké. Vydělával jsem méně, než jsem měl splácet. Vesmír není dost nekonečný, abych se schoval před REPOMANEM.

„Co si o sobě Potter myslí? Pottere, sem, Pottere, tam!“ rozčiloval se Draco, jako každý večer.
„Nevšímej si ho. Nestojí za to. Vesmír je dost nekonečný na to, abys ho až vyjdeme přestal potkávat.“ Odpověděla mu Pansy. Draco jen něco zamumlal a otočil se k ní zády.
„Draco?“ zašeptala.
„Hm?“
„Já jen... že tě mám ráda,“ zašeptala Pansy a Draco se na ní usmál. Lehce jí pohladil a políbil na rty. Rozloučili se a on odešel pryč.
Pansy nechal o samotě. Nevěděl, že za ním nepřišla kvůli Potterovi. Chtěla mu říct, že v budoucnu nebudou jen oni dva, nýbrž tři...

Poznámka: Přes volné asociace tématu jsem se dostala tady k tomuto drabbleti. zadání by se mohlo skrývat snad v názvu ;).
Poznámka 2: Zmíněný slash.
Kdysi si říkal, že Vesmír je prázdný. Zoufale ho v to v něm nebavilo, ale protože nedošel jeho konce (i když se pořád ještě nevzdával), musel se s ním nějak spokojit.
Potom poznal ty tři podivné patrony, kteří zatvrzele trvali na tom, že jsou bratři. On v pokrevních svazcích nikdy moc smyslu nenalézal, takže poťouchle tvrdil, že by je měl někdo zavřít za incest.
Ten vtip nepochopili.
Přes nedostatek smyslu pro humor ho zvláštně fascinovali. Zvlášť ten vysoký, rozevlátý hipík.
Nějakou dobu spolu šťastně koexistovali a k agresím docházelo jen příležitostně.
Ale ta Večernice byla opravdu sprostá rána pod pás.

“Ty seš takovej magor Rimmere! Zopakuj to ještě jednou, a tentokrát vynech ten blábol o vyhlášení hnědýho poplachu a direktivách vesmírného sboru! A ty Kritone, přestaň s tím žehlením mejch trenek, stejně se ti to nepovede, a pojď nám pomoct!”
“Co se děje, pánové?”
“Ta gelsfká loď, který velí Listerův tchán, právě nabíjí všechny zbraně. Jestli rychle nezmizíme, budeme vypadat stejně, jako tvoje úterní ragú, ty Stepfordská paničko!”
“Kocoure, kam se snažíš zdrhnout?!”
“Beru si únikový modul - jako je dost nekonečný vesmír, je dost nekonečná i potřeba toho, aby ve vesmíru zůstal někdo tak elegantní a krásný, jako jsem já!”

Širé venkovské lány. Pitoreskní parky okolo venkovských panství.
Projíždí kočár se čtyřspřežím.
Výlohy plné látek. Krejčovské panny.
Pluk pochodující do městečka.
Budova, jejíž rozsvícená okna září do noci. Mladé páry víří po parketu v rytmu čtverylky.
Kostel uprostřed vesnice. Začínají bít zvony.
Hluboký mužský hlas pomalu recituje:
Svatba, nejzazší hranice. Toto je celoživotní mise paní Bennetové k provdání všech pěti dcer. Její cíl: odhadnout jmění svobodného muže, poznat jeho příbuzenstvo a zvážit společenský význam případného svazku. Odvážně vysílá své dcery do míst, kam by se samy o sobě bály vydat.
Na obrazovce se rozsvítí velký modrý nápis.
PÝCHA A PŘEDSUDEK