DMD č. 3. pro 3. 4. 2011. Téma: Vesmír je dost nekonečný

„Jdeš dost pozdě.“
Erik rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu. „Promiňte, mistře Ayre. Já... já jsem se vám vlastně přišel omluvit. Víte... dohodl jsem si na dnešek s oběma mistry hvězd, že budeme pozorovat...“
Mistrovy vědoucí oči potemněly. Hrnuly na učedníka jednu výtku za druhou.
„... přechod Oriona přes...“
Poslední zbytky hudby v Erikově hlase odumřely. Zakoktal se a zmlkl.
„Řekni rovnou, že se bojíš, Eriku. Nemám rád, když mi lžeš.“
Další pokus o omluvu utnulo ťukání hole o kameny nádvoří. Danele nahmatala okraj Mandaly. Odložila hůl.
„Vezměte s sebou mě, mistře,“ zaprosila. „Mně hvězdičky nic neříkají. Zato v Mezisvětí vidím.“

„Au,“ vykřikla ta větší s dlouhým ohonem. „Kam letíš, slepejši?“
„Co je ti do toho, stará škatule,“ odsekla ta menší a zjevně mladší.
„Jak to se mnou mluvíš, drzý skrčku?“ zasyčela ta větší. „Koukej odpovědět - kam se řítíš?“
„Támhle,“ broukla menší. „Pohrát si s tou modrou kuličkou.“
„Na to zapomeň,“ zajiskřila vztekle ta větší. „Ta je moje. Žijou na ní takoví milí tvorečkové, vždycky se na mě těší, dali mi i jméno.“
„Příště ti to nandám!“
„To sotva,“ ušklíbla se Halleyova kometa na tu s parabolickou dráhou. „Vesmír je dost nekonečný na to, abychom se my dvě už nikdy nepotkaly.“

A/N: Překonávám sama sebe, protože i tentokrát musím napsat "no slash".
Hans se snažil, seč mu síly stačily, nicméně tušil, že tady už nepomůže nikdo a nic. Leda zázrak. Jeho mistr se již několikátý den svíjel v horečnatých záchvatech na lůžku. Už včera mu kněz udělil poslední pomazání.
Hansovy znalosti základních tinktur pomáhaly alespoň zmírňovat bolesti, které vlásek po vlásku okrádaly jeho mistra o život.
Zoufalé zasténání. „Ne frustra vixise videar!“ vykřikl umírající hvězdář nenadále.
Hans udělal do deníku další záznam.
„Mistře, jak zní tajemství nebes!“ Hans jím zatřásl. „Slyšíte? To tajemství, chci ho slyšet!“
Mistr se však jen křečovitě usmál a vypustil duši.
Hans Kepler musel nekonečnost vesmíru objevit sám.

Tentokrát už toho měl Tór vážně dost. Srazil Lokiho jedním mocným úderem ještě mocnějšího kladiva a za vlasy ho odtáhl před Odina, dožaduje se spravedlivé kompenzace za to, že na něj zlomyslný bůžek opakovaně sesílá škytavku a kocovinu.
Vzhledem k předchozím škraloupům bylo rozhodnuto, že bude výtržník potrestán věčnou separací tak daleko od ostatních, jak jen to bude možné. Kde však takové místo hledat?
Na dně světového oceánu má synka, v podsvětí dcerku a na dalekém, mrazivém severu dokonce družku.
Brokk s Andvarim, trpasličí mistři kováři a poslední dobou hlavně průkopníci kosmonautiky, ale nakonec přišli s jedním moc zajímavým návrhem...

"Odkud jste to říkal, že jste?" zeptal se neznámého a nervózně si prohrábl neposlušné vlasy.
"Ze sedmadvacátého století," odpověděl muž klidně.
"A proč... proč jste přišel zrovna za mnou?"
"Protože za to můžete vy s tou vaší rovnicí!" zakřičel, ale hned se zase uklidnil.
"Já? Můžu? A za co?"
"Ta vaše nová rovnice é se rovná em cé na třetí způsobí v budoucnu šílené věci. Lidé začnou cestovat vesmírem, rozšíří drogy, bibli a laciné muzikály do všech galaxií," zatvářil se ztrápeně, "a nakonec zničí půlku civilizací."
"A co bych měl podle vás dělat?"
Muž se ušklíbl: "Stačí malá numerická úprava."

Nikdy bych nahlas nepřiznala, že některé rozkazy nenávidím. Ani tyhle myšlenky bych si neměla připouštět, jenže přicházejí samy. Vím, nemám právo rozhodovat o tom, kam půjdu, sama jsem si tento úděl vybrala. Ale vždyť vesmír je nekonečný! Určitě dost na to, aby mě poslali jinam. Ano, měla by pro mě být pocta, že mě vybrali zprovoznit nějakou věc, kterou kdesi našli. Jenže ani neřekli, co to je! Ale ať už je to cokoli, k čemu ta věc bude, když mi nezaručí cestu do krásného, nekonečného vesmíru?
Jenže co nadělám. Washington čeká...
***
O tři roky později Samantha Carterová poprvé prošla bránou.

„A sme na začiatku...“
„A čo ste si mysleli? Že ma rozčúli zníženie hodnoty britskej libry?“
„To nie, ale už sa mi nechce počúvať to isté...“
„Ak chcete, budem vám púšťať dookola Black or White od Michaela Jacksona...“
„Mohol by si byť trocha trpezlivejší...“
„Nikdy nebudem dosť trpezlivý! To sa radšej nechám prefarbiť na blond...“
„Drsné prehlásenia... Nejde o nič dramatické, len o to, aby ste konečne našli spoločnú reč... Nakoniec, chceš mu pomôcť...“
„Nie! Snažím sa mu vyhýbať...“
„Reči. Život je nevyspytateľný. Osud nepredvídateľný.“
„Vesmír nebude nikdy dosť nekonečný!“ vykríkol zúfalo Severus. „Stále budem niekde zakopávať o Harryho Pottera...“

„Milý studenti, dnes nahlédneme do nejvzdálenějších částí našeho, všem známého vesmíru. Vesmír, je neskonale krásný, tajemný, vznosný, vesmír je dokonalý. Vesmír je prostě nekonečný! A jeho bytí se klene napříč, našimi nicotnými životy “
Dokončila profesorka Traywelová svůj výklad vznešeným hlasem a zadívala se na třídu přes své půllitrová skla.
„Vesmír, zřejmě není tak moc nekonečný, když musíme poslouchat toto.“ Ozvalo se ze zadních řad třídy tlumeným hlasem.
„Věřte mi, že Vesmír dost nekonečný na to, aby se tam ztratila vaše hloupost, pane Jordane. A ta se nám zdá velice často nekonečná.“ Pronesla profesorka McGonagallová, která právě vstoupila do dveří.

Varování: něco jako Hamlet bez Hamleta
Zdecimovanou zahrádku se jim podařilo uhrát na řádění opilců z místní tancovačky, kterým se nějakým způsobem podařilo zmocnit vojenského transportéru… kráter vysvětlili zcela přirozeně propadem půdy… Senička se koneckonců nachází v krasové oblasti… ehm, nedávno objevené krasové oblasti…
Sestřelený loppotský válečný koráb naštěstí připomínal model vrtulníku (bez vrtule) a loppotský kapitán vypadal jako běžný netopýr, takže to vysvětlili snadno.
Na rozdíl od toho, proč resuscitují netopýra a dávají mu kapačku s oranžovou tekutinou.
Vesmír je dost nekonečný. Tak proč si mimozemšťané museli udělat vojenský prostor ze Země? zoufali si členové Anglické sekce, nazvané podle epicentra průšvihů, jejichž stopy neustále zahlazovali.

Nezastavovat se ani na okamžik.
Běžet, běžet, co to jen dá, i když nohy začínají bolet, plicím se nedostává vzduchu a hlava se motá. Na chviličku si odpočinout, trochu se napít vody, vlastně pořád v poklusu, a zase běžet, běžet, co jen může.
Jednou... bude mít dost síly.
Jednou... se mu to podaří.
Jednou... se dokáže dostat ven.
Chce to jen lepší kondici.
A osud mu je nápomocný. Má ideální tréninkové možnosti. Nekonečný běh... Je to nuda, ale stále sílí.
Už brzy se před ním otevře nový svět, svět bez hranic.
Křeček v kolečku si odfrkl a pokračoval v běhu.