DMD č. 3. pro 3. 4. 2011. Téma: Vesmír je dost nekonečný

Vesmír je dost nekonečný, pomyslel si spokojeně Bůh, když rozséval nicotou tisíce světel.
Vesmír není dost nekonečný, prohlásil s úctou Galileo Galilei, když hleděl vzhůru k obloze.
Vesmír je dost nekonečný, vzdychl Douglas Adams, když po něm čtenáři začali vyžadovat šestý díl Stopařova průvodce.
Vesmír není dost nekonečný, odfrkl si Sheldon, když se mu podařilo zrekonstruovat Velký Třesk.
Vesmír je dost nekonečný, odpověděl s úsměvem Jean Luc Picard, když se ho jeho bratr zeptal, jestli ho ty výzkumy ještě pořád nenudí.
Vesmír není dost nekonečný, zavrčel Doktor, když už poosmé za sebou narazil na té nejzapadlejší planetě na Jacka Harknesse.

Žádná ženská v celém vesmíru nenadělala tolik řečí jako Magali.
„Stála jsem tři hodiny ve frontě.“
„Zas nejde proud.“
„Kdy konečně spravíš to kolo?“
„Nieves chtěla celých deset pesos za dva zelené banány.“
„Je vedro.“
„Kdybys byl předloni využil to pozvání od švagra…“
Před měsícem Magali utekla se sousedem do Miami.
Srpek měsíce plul jako lodička mezi jiskřícími hvězdami a cvrčkové na listech mangovníku zběsile řvali.
José se zhoupnul v křesle, potáhl z cigára, a když hvízdl na kolemjdoucí mulatku, znělo to jen maličko smutně.
Snad se Magali daří na opačném konci vesmíru dobře. On už si vybral svoji konečnou.

A/N: Asi to tu nikdo nebude znát, ale třeba se pletu. Snad nejsem úplně mimo téma.
Když se Stephen onehdy na koncertě v Port Mahon seznámil s tím velkým, mladým námořníkem, netušil jaký získá dokonalý vzorek pro svá filosofická a psychologická bádání. Netušil to ani ve chvíli, kdy mu Jack nabídl na Sophii místo lodního felčara.
Jackův svět byl malý, od přídi k zádi měřil jen několik desítek stop a jeho obyvatele tvořilo slabých devadesát mužů. A právě oni představovali cíl Stephenova vědeckého vyžití. Jako pod mikroskopem mohl sledovat věčně mrzutého chráněnce Killicka, mladého kadeta Babbingtona nebo věrnou duši - kormidelníka Barreta Bondena. Jackův svět byl malý a přece nekonečně rozmanitý, ztracený v rozlehlých dálavách Středozemního moře.

A/N: Tenhle přístup mě na filmech a seriálech s emzáckou tématikou vždycky strašně fascinoval.
„Takže mi chcete říct, že my sem přiletíme s mírovými úmysly a nabídkou našich technologií, kontaktujeme domorodé obyvatelstvo, které do této chvíle ani netušilo, že nějaké jiné životní formy kromě nich ve vesmíru vůbec existují, natož aby se dovedlo v tomto prostoru efektivně pohybovat - a oni nám za to vyhrožují zničením?“
„No, jaksi...,“ mluvčí Sedmatřicáté vesmírné rady pro rozvoj meziplanetárního přátelství se rozpačitě zavlnil, „ano, veliteli.“
Chvíli se na sebe dívali, osm očí proti sobě v tiché shodě. Pak velitel vesmírného plavidla, vznášejícího se na orbitě Země, pokrčil chapadly a dal pokyn ke skoku do hyperprostoru.
Zkusí to někde jinde.

ESTRAGON (Chvíli přechází sem a tam, nakonec se zastaví před Vladimírem. Ten o krok ustoupí.)
Co myslíš, kde je?
VLADIMÍR
Kdo?
ESTRAGON
Jak tu na něho čekáme...
VLADIMÍR
Jak měl dávno přijít?
ESTRAGON
Jak nepřišel.
VLADIMÍR
Jak to víš, že nepřišel? Třeba přišel.
ESTRAGON
Není tady.
VLADIMÍR (Podívá se za sebe.)
Není...
ESTRAGON
Kde je?
(Oba se rozhlížejí, nakonec Vladimír ukáže někam do dálky.)
VLADIMÍR
Třeba je támhle.
ESTRAGON (mhouří oči)
Co to je?
VLADIMÍR (přemýšlí)
Všechno. Vesmír. Nekonečno.
(Oba dva se chvíli tiše dívají.)
ESTRAGON
Ty, Dando...
VLADIMÍR
No?
ESTRAGON (váhavě)
Když támhleto je nekonečný vesmír... Kde to jsme?