Tintin

Dnes má odevzdat první článek, první soudničku.
Posilněn kapkou Pernodu nervózně přechází před psacím strojem.
Jak to uchopit. Jak to podat. A jak se zbavit trémy.
Koš na papír přetéká koncepty.
Sedá za klaviaturu a píše.
Claude Nue byl odsouzen na doživotí za vraždu své snoubenky, kterou ubodal ostrým nožem. Přitěžující okolností bylo, že to byl nůž na zeleninu. (Tin)
Tak. To by šlo.

Tintin se obléká, bílé triko, modrý svetr, hnědé kalhoty, naleštěné botky a kráčí do redakce.
Ödevzdáno!

Tintin jde zapít první článek, a až ráno, cestou z tahu zjistí, že se jeho článek do vydání tentokrát nevešel.

V.
Jsem vinen, vykřikoval Tiblov v slzách i ve chvíli, když mu Kadlec a Tkadlec nasazovali pouta. A Tintin, ukrytý za sloupem, se jen usmíval.
IV.
Bianca Castafiore byla na scéně přivítána potleskem. Tato diva zapěla svou oblíbenou Šperkovou árii z Fausta a několik dalších známých kusů. Na žádost starého známého zařadila na závěr árii Černé svědomí, která všechny dojala k slzám.
III.
Tiblov vyndal z obálky lístek na operu. Inu, proč ne.
II.
Tintin se stavil u Bianky odpoledne na kávu a kus řeči.
I.
Tiblov bleskurychlým hmatem ukradl z Tintinova stolu obálku. Třeba v ní bude něco zajímavého.

"Co teď? Tohle je zřejmě opravdu konec. Dháj-bun mi zachránil život, aby mě poté vsadil do vězení. A odsoudil. Vlastně mou smrt jen o dva dny oddálil. Co jsem udělal špatně? Ublížil jsem nevinnému? Copak jsem pouze nechtěl zatknout pašeráky drog? Copak ti tady všechno ovládají? Copak tu neexistuje spravedlnost?
Ne, nemám si na co stěžovat. Zažil už jsem všechno, procestoval jsem celý svět, viděl lvy, kondory i lamy, šplhal po horách i přejížděl pouště a procházel se po měsíci. Ne, opravdu si nemám nač stěžovat. Jenže..."
Z rohu cely se ozvalo tiché kňučení...
"Ach Filuto, tak rád tě vidím!"