DMD č. 16. pro 16. 4. 2014. Téma: Zpovědnice

"Než se definitivně rozhodneš pro tak zásadní nesmysl ve svém životě, měla bych ti, děvče, jako zkušenější, něco o chlapech povědět," prohlásila důrazně čarodějka.
Irena povytáhla obočí.
„Všichni mužský stojí za…“ uplivla si. „Rozpálíš je, obdivuješ je, nakrmíš je. Zklamou tě. Pomsti se. Jako já. S Napoleonem jsem si užívala v Egyptě. Miloval ale tu svoji povětrnici. Parchant. Ten uspávací lektvar, který vypil u Waterloo, fungoval znamenitě,“ usmála se zlomyslně.
Vyprávěla ještě dlouho o svém bouřlivém životě.
„András je možná výjimka,“ připustila čarodějka. „Ale jen trochu. A pojď, už neprší.“
Vylezly ze staré dřevěné budky, kde se schovávaly před deštěm.

"Hele, saké už mi teče ušima. Takže se zpovídej, dokud vnímám."
"Tsunade baa-chan!"
"Tohle na mě nezkoušej, jsem ožralá, ne dementní. Vysyp, jak je to s těma kráterama!"
Naruto zaváhal, svraštil čelo. Jak tu věc vysvětlit mohutnému poprsí-
"A oči mám tady!"
"Eee...Vždycky se to stane při souboji se Sasukem. V nejlepším se to objeví. Vypadá jako holka, ale je to nacpaný v oblečku pro panenky a nosí to kočičí uši. Začne to ječet yaoííí a kawaííí a sasunaru. Je to děsivý, ttebayo! A celej souboj je v háji, protože to prostě musíme sejmout."
"Yaoi," zamumlala Tsunade. "Krátery povoleny!"

„Chvála Kristu.“
„Amen.“
„Otče, dlouho jsem nebyl u zpovědi. Vlastně nikdy.“
„To je zlé, synu. Ale nikdy není pozdě. Co tě tíží?“
„Mám toho víc: žiju nevyrovnaný život, mám špatný vliv na svou sestru, spím po putykách, dost piju a taky zabíjím pro peníze.“
„Zabíjíš?!“
„Ano, otče. Už to ani nepočítám.“
„To je strašlivé, ale Bůh odpouští. Lituješ svých hříchů?“
„Nikdy. Zabíjím čarodějnice a stvůry.“
„To je chválihodné. Už v bibli se...“
„Prý se tu někde schovává černokněžník.“
„V chrámu božím jistě ne!“
„Tak polez ven, ty falešnej parchante. Mařenko, jestli začne zdrhat, tak ho přišpendli k tý dřevěný lavici.“

"Zpovídám se Otče Vám i Bohu všemohoucímu, že jsem... nectil matku svou, ale kdo mohl tušit, že oni si to tak vyloží? Moje matka je moudrá žena, pomáhá slovem i bylinami, svýma rukama telata i děti na svět přivádí, ano, občas ani ona nepomůže, jenže selka si to nedala vysvětlit a zašla za farářem, že prý matka je čarodějnice, a on si vzpomněl, že jsem napsal Sen aneb Měsíční astronomii, kde hrdinu vynesla na Měsíc čarodějnice, tak si řekl, že na tom něco bude, kdybych to neznal, že bych o tom nepsal, jenže mě nenapadlo, že to vezmou tak doslova... "

Ostatní bratři se zabydlovali v přiděleném křídle. Johan dal dohromady liturgické texty a dohlížel na dodržování regule, nakolik to v pěti lidech dokázali (z nočního čtení veršů se stala velmi vyčerpávající záležitost). Roger si vzal na starost, jak mají vypadat cely (a jejich hostitelka, Fiona, jen kroutila hlavou, co všechno odmítl jako nepotřebné). Simon se ujal kuchyně a vařil pro všechny v Refugiu, nejen pro bratry.
Otec opat zdánlivě bezcílně bloumal po celém prostoru vymezeném prastarou zídkou. Prodíral se houštím náletových stromků, prolézal mezi polozbořenými zdmi a hledal.
Dřevo na oltář.
Za jedním zhrouceným pilířem našel.
Polovinu bývalé zpovědní budky.

Zapálil si velkou svíci, poklekl před zpovědnicí
a pak jal se povídat, co má doma za případ.
Jeho žena byla milá, s ničím se však nemazlila.
"Jsi-li dokonalý druh, hravě zvládneš řídit pluh."
zapřáhla ho jako vola, prý to pro něj bude škola.
By ukázal, že se umí dokonale otáčet,
musel denně vlastní silou větrný mlýn roztáčet.
Ponožky jí zaštupoval a uvařil večeři,
na rukou svou ženu nosil, ač nebyla pápěří.
Už si zvykl na robotu, koupání ve vlastním potu, ne však na samotu.
Kněz když slyšel jeho slova, dobrozdání dal mu hned,
škrtl páté přikázání a namíchal prudký jed.

Seděla na bedně od sucharů a neobratně zašívala rukáv staré uniformy. V matném, komíhajícím se světle lucerny na práci sotva viděla. Na čele se jí rýsovaly vrásky.
„Proč se všem vyhýbáš?“
„Au!“ Trhla sebou. Vytáhla jehlu z palce. Neodpověděla.
„Fanny, tady nejsi ve vězení.“
Tom se opřel o prázdný sud.
„Jsem vrah. Měla bych bejt ve vězení,“ zavrčela. Nebo na šibenici.
„Každý jsme v životě zabili. Nejednou. Jsi námořník…“
„Námořníci nezrazujou svý přátele,“ zapíchla jehlu do rukávu.
„Námořník se stará o svou loď. Tys Skřivánka zachránila.“
Založila ruce na prsou.
„To má bejt rozhřešení?“ ušklíbla se.
„Ne. Řekl to kapitán.“

„... a potom jsem si vzal kousek toho masa, ale fakt jen malej, a plácl ho na zem a přišel Tobiáš a pak jsme se prali, ale já fakt nechtěl rozšlápnout tu misku s vodou, ale ona se tam nějak připletla a jak jsem měl mokrý packy, tak mi uklouzly nohy, hele fakt nemůžu za to, že ti pak spadla ta hromada toho vyžehlenýho prádla, já nevím, kterej slon ho podupal… víš, já jsem tak rád, že se ti můžu vždycky narovinu vyzpovídat a ty z toho nic neděláš…“
„Ty tak krásně vrníš, Barbuško,“ řekla domácí. „Škoda, že ti vůbec nerozumím.“

Tak se tady zpovídám, že mám občas trochu strach.
Když jsem naposled nahlédl do duší lidí, našel jsem spoustu mantinelů a termínů. A obavy. Víc nic.
Ráno probouzím slunce ze setrvačnosti, večer ho ukládám spát a necítím se ohromen. Ani listy stromů mi nepřijdou tak uhrančivé, jako když jsem je na začátku věků maloval štětcem. A oceán je prostě jen velké množství vody.
A občas mám chuť vykřičet do světa, jak unavený a prastarý se cítím.
***
Bůh odložil zrcadlo, do kterého se sám sobě zpovídal.
Potom se nadechl a vymazal si veškeré vzpomínky. Už popáté za posledních pár let.
Úsměv.

„Hošííí...“ úpěl Henry. Přešlápl z jedné nohy na druhou. „Tohle není legrační.“
B.J. se snažil nedýchat nosem. Chytala ho škytavka. „Já ti nevím, Henry... trochu to legrační je. Co říkáš, Hawkeye?“
Hawkeye se kousal do rtu, aby se nesmál moc hlasitě. To by narušilo vážnost okamžiku.
„Proč si nezajdete do křoví, pane?“ zeptal se Radar, náhodou procházeje kolem.
„Miny,“ Henry mu připomněl.
Konečně slyšeli zevnitř kýžené: „Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého… amen.“ Plachta se odtáhla, Otec Mulcahy vystoupil do denního světla a zhluboka se nadechl.
Henry téměř roztál úlevou. „Otče... nemohl byste příště zpovídat... třeba ve sprchách?“