Jak jsem potkal ryby

Rybář Ferda vylovil z kyblíku macatého červa a zapíchl do něj háček.
„Au, ty vole!“ zakňučel červ. To Ferda neslyšel, protože už nahazoval.
„Fííííí,“ hvízdl pobaveně červ, když letěl vzduchem.
„To sakra ne!“ zavolal překvapeně, když zjistil, že skončí ve vodě.
Pod vodní hladinou to vypadalo zajímavě. Pro červa v každém případě nezvyklé prostředí. Chvilku zkoumal okolí, když zpozoroval připlouvajícího pstruha. Bylo jasné, co bude následovat a to se červovi nelíbilo.
„Hej rybo, klidně mě sněz! Ale vidíš ten háček co mi trčí z břicha?“
Pstruh červovo varování ignoroval, moc dobře věděl, že se nachází v revíru chyť a pusť.

Nebe je tmavě modrý, modřejší než rozlitej inkoust a na něm visí Měsíc jako obrovskej lampion, řeka se ligotavě třpytí, to se na hladině převalují vlnky, úplně jako ploutvičky stříbrných plotic. Ze břehu neslyšně vklouzla do vody ondatra, nedaleko ve tmě šplouchlo veslo.
Za noci jako je tahle může mít člověk pocit, že se nic nezměnilo, že je zase malým klukem a všechno to, co se stalo potom, byl jenom sen, co na něj pad, když usnul na číhané.
A může doufat, že za zády zase uslyší známé zachrchlání a zvučný hlas strýce Proška zavolá:
"Snad ti neulítly včely, Prdelko?!"