DMD č. 3. pro 3. 4. 2015. Téma: Proměnná

public class PocitejSlova
{
public static void main (String[] args)
{
System.out.println("Spocitej Slova");
String str1 = " text "; // vlozit drabble
int wordCount = 1; // zavedeni i jako promenne
for (int i = 0; i < str1.length(); i++) // smycka
{
if (str1.charAt(i) == ' ') // detekce mezer
{
wordCount++; // pricteni po kazde detekci
}
}
System.out.println("Word count is = " + wordCount); //zobrazeni poctu
}
}
// Toto nepocita s nekterymi pravidly. Zase bez bodu.
// Proc jsem nesel na silnoproud?
// Mozna by to mohl mit Voracek z pokoje 504...
//
// Sli sme n pvo. Sest a dv rmy.
Asistent zakroutil hlavou. Nakonec ale s povzdechem zapsal studentovi bod za včasné odevzdání. Minutu do půlnoci.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, jak jsme se mohli na té velké hlavní silnici ztratit?“ vyštěkla Scullyová, když si obhlédla les, uprostřed kterého se ocitli.
„No... asi chyba ve výpočtu GPSky. Je tady špatný signál, někde musí být rušení,“ nevinně pokrčil rameny Mulder.
„Zatraceně!“ nakopla Scullyová pařez. „Proč vždycky, vždycky, když zadáváš souřadnice do navigace, skončíme v nějaké...“
„Scullyová,“ začal Mulder smířlivě, ale vysloužil si pohled hodný rozzuřeného býka. „Prostě se do toho připletla nějaká nečekaná proměnná, no. Ber to pozitivně. Když už jsme tady, můžeme prozkoumat to rušení, co říkáš?“
Scullyová odevzdaně dosedla na pařez.
„Přísahám, že tě jednou zabiju.“

„Jo... když třeba takhle jdete a před vámi se otevře nekonečnej obzor. Za vámi hoří město všemi těmi nočními světly, nad vámi vítr žene voňavý jarní mračna a zpívá a pod nohama cítíte trávu jak měkkou peřinku. Když víte, že ten obzor je jenom váš a že chcete z každý neznámý udělat důvěrně známou, poznat každou horu, každej kout...“
Na okamžik jí tváří probleskl zasněný, nepřítomný výraz. Pak se usmála.
„To je pak vnitřní proměna jak blázen, věřte mi.“
Nastalé ticho postupně přerostlo v trapné. Pak se zpoza stolku ozvalo:
„A nechtěla byste to zkusit raději na Škvoreckého akademii, slečno?“

První byla brunetka s kudrnatými vlasy. Hlasitě sténala, když ji Marek obšťastňoval. Druhá byla ostříhaná na kluka, s laníma očima. V záchvatu vášně Markovi podrápala záda. Třetí byla přismahlá, cizinka s lámanou češtinou. V posteli vykřikovala nesrozumitelnou hatmatilkou. Čtvrtou, pátou a desátou si Marek snad ani nepamatuje.
Každá jiná, ale všechny jako přes kopírák – Marek nic necítil, tedy kromě ryze živočišné potřeby. Všechny ojel, nechal přespat, ráno zpakoval do taksíku ještě před snídaní. Všechny jako nekonečné možnosti proměnné v rovnici, libovolně zaměnitelné. Žádná pravá.
Pak přišel Kryštof. Na něm libovolného nebylo naprosto nic. A Marek konečně našel řešení své rovnice.

Donna a Doktor se snažili zabránit Slitheenům otevřít dveře.
"Můžeš mi vysvětlit, proč to vždycky dopadne přesně takhle?!" požadovala vysvětlení, když dveře prorazil dráp. Doctor uskočil a jal se k nim přesouvat pohovku.
"Myslel jsem, že trefíme jiný rok, ale někde se stala chyba ve výpočtu."
"Já ti to taky spočítám," vyhrožovala, když pokládali masivní psací stůl na pohovku. V místnosti se otevřely druhé dveře.
"Asi jsem nepropočítal všechny proměnné do detailů."
"Nevšiml sis těch druhých dveří?" uskakovala Donna před Slitheenem.
"Menší mýlka!" omlouval se.
"Zmýlená neplatí!" vykřikla a nasadila Slitheenovi na hlavu odpadkový koš. Opět se dali na útěk.

„A jak jste s tou vaší sličnou švadlenkou daleko?“ vyzvídal Porthos po třetí láhvi společně vypitého šampaňského. „Procházky při měsíčku, květiny z královských zahrad a všechny ty sladké řečičky okolo jsou sice pěkná věc, ale –“
„Vůbec ho neposlouchejte, příteli!“ přerušil Porthosovu indiskrétní řeč Aramis. „Láska jest ušlechtilým a posvátným citem, inspirací a věčnou proměnnou, přinášející do našich životů potřebnou vášeň a vzrušení,“ horoval nadšeně.
Mladičký Gaskoněc stočil pohled ke třetímu ze svých přátel.
„Co o tom soudíte vy, Athosi?“
Posledně jmenovaný zkušeným gestem vyprázdnil zbytek láhve.
„Že jsem ve svém životě s abstraktními matematickými pojmy jednou provždy skoncoval!“ pronesl filozoficky.
***

„Teplota bude proměnná, vítr severozápadní...“
No ne! To už se za tu dobu, co nedokážou předpovídat počasí, tolikrát ztrapnili, že stupně Celsia ani neodhadují. A já se těšila, co ty rosničky vymyslí na duben. Ne nadarmo se tomu venku říká aprílové počasí. V dubnu vždycky sněží. Stejně jako v říjnu a v únoru. Přesně tak — to jsou sněhové měsíce českých zemí. Duben, to je měsíc bláznivého počasí. Chvíli sluníčko, chvíli sníh. Chvíli sucho, pak zas vichr rozstříkává vodu po bezdomovcích. Sedmý den tohoto bláznivého měsíce mám narozeniny. Jsem to ale vadný dítě, mešuge. Velikonoční beránek. Proměnlivá stejně jako tenhle měsíc.

"Musíme jinudy, seržo," Julie kroutila hlavou, "mají tam další opevněný tábor a spoustu hlídek. Tudy se na základnu nedostaneme."
Dan zavrčel, "to je třetí směrem k našim."
"Ale taky třetí skoro ve stejný vzdálenosti od zničenýho konvoje, může to být perimetr," Julie nadhodila.
"Na takovej odhad je tady trochu moc proměnnejch. To neznamená, že nemáš pravdu. Jsme průzkum, takže zkusíme pár z nich eliminovat," prohlásil seržant, "stejně ty tábory musíme obejít. Půjdem tudy," ukázal na mapě, "Jestli máš pravdu a držej perimetr, další tábor bude tady," poklepal, "Protáhneme se kolem nich a zpátky na základnu jak nejrychlejc to půjde. Jdeme."

„To máš tak, Jonáši,“ začala rozšafně Magdalena Vytáčková. „Já pěstuju kytky. Kluci mají děvčata. Děti maminky a babičky. Všichni potřebují kytky. To jsou fakta. A ta jsou z podstaty neměnná.“
Vnuk trápící se zrovna nad domácím úkolem z matematiky zabručel.
„Proměnnými tedy jsou roční období a počet druhů zrovna kvetoucích. To máš iks a ypsilon. A můžeš přidat i z, totiž počet chlapců, kteří si svou milou potřebují udobřit. Přičemž v každé té neprázdné množině najdeš vždycky nějaký objekt. I funkce, kterou k tomu potřebuješ bývá jednoduchá.“
„Babička šmejdila po wikipedii!“ zamumlal vnuk otráveně.
„A má pravdu,“ uzavřela Magdalena spokojeně.

„Jseš jak panoptikum!“ Můj hlas přeskočí.
Heh. Heheh.
On s kamennou tváří, nebo s voskovou, heh, to je lepší, jak v panoptiku, maskovanej, nelíbí se mu, že jsem ho přivázal ke sloupu elektrickýho vedení, heh, nemá smysl pro humor.
„Proč tak vážně?“
Teď k věci. Todle říkám pokaždý jinak, závisí ode dne v týdnu, koho jsem včera zmrzačil, co se mi v noci zdálo, jaká marmeláda byla po ránu v taštičkách z pekárny na rohu Cynický a Čtyřicátý druhý. A jestli mě má rád. Má mě rád, nemá mě rád...?
„Hej, Bats... chceš vědět, jak jsem přišel k těmdle jizvám...?“