Tanec

Na kroucení vždy měla vlohy
její pracovní obuv
bosé nohy
pod reflektory svíjí boky
otočka a dva malé skoky
dav jásá a tleská
žena je to vskutku hezká
tančí aby žila
pohání ji vnitřní síla
žije aby tančila
nic by už nezměnila
každičký večer přeje si na pódiu být
nikým nenechá si své poslání vzít

Bum bum raka taka
hudba vyvolá v ní draka
i když svaly při tréninku někdy selžou
její boky nikdy nelžou
drop, shimmy, úkrok a arabeska
není zítra
pouze dneska
srdce bije o sto šest
sdílet svůj um má tu čest
natahuje ruce
otevírá svoje srdce

Nepotřebují hudbu, vždyť sami andělé jim zpívají.
Nepotřebují rytmus, vždyť sama země jim tiše bubnuje.
Nepotřebují kroky, vždyť sama láska řídí jejich svaly.

Tančí. A jsou tancem.

Tančí o světě, o trávě, o lásce i o moři. Tančí o hvězdách jasně zářících na nebi i o zvěři, která se prohání po lesích. Svým způsobem tančí o Bohu. Vždyť co jiného je Bůh než tráva, láska, moře či ze všech nejzářivější hvězda?

Každý tančí jinak, věrný své vlastní představě Lásky. Ale co na tom záleží? Vždyť hlavní je, že tančí. A já věřím, že sám Nejvyšší jim tiše hraje na harfu.

Psst.
Hej.
S tebou mluvím. Jo, ty! S tím divným ksichtem. Visí ti zadek! Máš ho až na nohou. Sjíždí dolů jako sliz. Vypadáš, jako bys byla ve třetím měsíci. Jsi jako pytel. Pytel hnusu. Hlavu máš jak špendlíček a uprostřed sedí bambule. Vidíš vůbec těma škvírama, co jim říkáš oči? Místo prstů buřty a ty boky - Marilyn už není v módě, teď se nosí Twiggy, ale se svalama - proč mě těma bokama hypnotizuješ?! Na mě břišní tance neplatí, nebudu tvůj kámoš!

Oukej, dobře, to nevypadá špatně. Hadí paže, šimi, dropy, twist, velbloud... No možná, že přátelé jednoho dne budem.

Ve svém oboru je ta nejlepší. Nikdo to nedělá tak jako ona. Je vyjádřením božské dokonalosti, kterou dal bůh nám všem.
Její postava, zčásti zahalená fialovým šátkem, se ladně prochází tanečním krokem po pódiu. Diváci ani nedutají.
Slavná arabská melodie jemně nadnáší její něžné, ženské tělo.
Předehra končí. Chvíli nehybná v póze, poté zahazuje šátek a rozpouší svou hřívu.
Ozvou se první tóny její vlastní písně.
Publikum šílí, královna večera vpustí léčivou energii svůdných rytmů do svého těla a roztančí své boky. Energie prochází jejím srdcem a ona začne zpívat v obou svých rodných jazycích. Její magický hlas rozvibruje arénu.

Setmí se.
Začne hrát hudba a lampy nad jevištěm se rozblikají jemnými světly.
Ze tmy se vynořují stíny.
Jako jeden muž, neb ladně, kráčí postavy v řadách na jeviště do rytmu hudby.
Ticho.
Osm hlasitých záblesků.
Diváci oněmí a vzápětí jásají vzrušením.
Ta přenádherná symfonie úderů, dokonale sesynchronizovaná géniem, který tanečníky vede.
Jako tvrdě vycvičená armáda se umělci, rozdělení do skupin, řídí pohyby svého dirigenta.
Nikdo jiný, ale oni vytváří tu nádhernou podívanou, tu dechberoucí muziku bez hudby.
Každý z řad je tím, co tvoří. Žádný z nich není postradatelný, žádný není pouhým stínem, i když sám někomu stín vytváří.

Tančil.
Každý den, asi devět hodin v kuse. V tělocvičně, kde byla na všech stěnách zrcadla, v tělocvičně, kde spolu s ním tančil nespočet jeho odrazů, ztrácejících se v nekonečnu.
Tančil.
Jeho pohyby byly tu něžné, laskavé a křehké, jindy vášnivé a nesmlouvavé. Náhlost, s jakou se měnily, vyrážela dech.
Tančil.
Ailes de pigeon, Cabriole, Grand jeté... Vypadalo to tak lehce... Ale jeho štíhlé tělo bylo lesklé potem, jeho dech byl rychlý a přerývaný.
Tančil.
Jeho soustředěný pohled byl upřený kamsi do dálek, kterých se obyčejný smrtelník nemůže dotknout.
Tichá baletka s porcelánovou pletí ho nesměle sledovala.
Tanči se mnou...

Byl téměř konec školního roku, slunce pařilo.
Sešli se tu spolužáci, maminky, tatínkové a další.
Alex zvedla hlavu a viděla skrz školní hřiště kolem dvou tisíc lidí, kteří zaplnili tribunu a nejbližší okolí. Největší zvědavci se dokonce roztáhli podél hranice hřiště.
Alex se třásla nervozitou. Zelené třpytky ve vlasech a na tvářích se na ni nepříjemně lepily. Rozhlédla se po ostatních tanečnících. Jejich stejnokroj byl prostý – bílá trička a modré kalhoty.
Brána se otevřela a začala hrát hudba k nástupu. Alex šla v čele jedné ze dvou řad.
Teď nejde o snahu. Jde o to, ukázat, co ve mně je.

Zmačkala další papír. Ta čmáranice vypadala opět jako plánek termitiště, ne však stejně přehledně jako tato hmyzí stavba. Její tužka se opět rozběhla po bloku a začala postupně umisťovat jednotlivé proměnné. Osoba A byla posazena do levého horního rohu a byla jí přisouzena dráha směrem k osobě B. Obě se měly setkat přibližně uprostřed, jako když se dva termiti srazí v chodbičce. Nebozí tanečníci nepochybně netuší, co se na ně chystá. Mají před sebou jistě spoustu práce, ale každý z nich může doufat, že výsledkem bude choreografie stejně propracovaná jako termitiště a dosáhne nakonec i jeho dokonalé přehlednosti. Do toho!