This War of Mine

S trhnutím jsem se probudila.

Šum rádia...

Nic.

Zdálo se mi, že slyším rozkazy.

Na syčení reproduktoru se dalo přivyknout, sluchátka jsme neměli. Ale co, přišlo to vhod. Kdyby služba usnula, přeci by musil někdo jiný zaslechnout vysílání!

Nouzové osvětlení co chvíli ponuře problikávalo. Hodinky mi ukazovaly čtyři ráno, hodinku do střídání. 

Adam jemně prsty na kolíku přejížděl osu sem a tam, tu šipka na 67 fm, tu na 70 fm. 

Usmála jsem se a spokojeně se ve spacáku svinula.

„Adame,“ — chtělo se mi zašeptat...

Jeho přítomnost mě držela na živu. Ve skutečnosti to nebyla naděje v armádu, ne jen.

„Dobrý večer. Jmenuji se Anton. Mohl bych zůstat s vámi?“
„Pojďte dál. Chcete polívku? Ráno jsme chytili myš.“ Katia nesla nejhůř, když se něco pokazilo. Stejně tak se ale uměla radovat z maličkostí.
„Teď ne, děkuji. Ale rád bych se posadil.“
Aricu rozhovor vytáhl z postele. Na rameni měla čerstvou ránu; zase se nás pokusili vykrást.
„Co jste dělal před válkou?“
„Přednášel jsem matematiku. Ale z univerzity jsou trosky.“
Odmlčel se. Nikdo jej nepřerušil.
„Jedna studentka mi vyčetla, že mám tendenci zacházet se životem jako s rovnicí – nezávisle proměnné pro příčiny a tak dále. S touhle proměnnou jsem ale nepočítal.“