Hra o trůny

Nebyl bezproblémové dítě. Některé jeho záliby byly… řekněme zvláštní. Jedna se tvářila nevinně.
Geometrické obrazce – miloval je. Čtverce, trojúhelníky, obdélníky, elipsy… Uklidňovaly ho. Nejvíc byl fascinován kruhy. Čmáral je, kdykoli k tomu měl vhodnou příležitost.
Otec ho v jeho zálibě podporoval. Kreslení představovalo jednu z mála chvil, kdy se jeho potomek choval aspoň zhruba příčetně.
Vyrostl a jeho vášeň rostla spolu s ním.
Už nebyla tak nevinná…
„Neřvi! Rušíš mě!“ okřikl Ramsay Theona.
Nepřestal, proto dostal do pusy roubík. Umělec mohl v klidu pracovat. Po chvíli se zálibně zahleděl na dílo, které vytvořil.
Krev stékala po hrudi. Kruh byl… dokonalý…

Tyrion Lannister byl šeredný, pokřivený skřet. Sandor Clegane to věděl a nenáviděl ho za to. Za to a za všechno ostatní. Tyriona Lannistera nenáviděl, jak jen člověk může, ale přesto tu byly dvě osoby, které nenáviděl víc.
Jeho bratr a princ.
Nikdy od svých pánů nic nežádal. Až teď.
„Slyšel jsem, lord Tyrion pojede s malou družinou ke Zdi, výsosti.“ Poklekl před králem.
Robert neřekl nic.
„Chtěl jsem vás poprosit,“ to slovo skoro vyplivl. Nikdy o nic neprosil. Nikdy. „zdali bych nemohl jet s ním.“
„Pes si chce označkovat kus ledu?“ zasmál se ode dveří Joffrey. „Smůla, pán říká ne.“

Kdysi dávno, v dobách, kdy ještě Západozemím neprocházela vysokorychlostní železnice propojující Černý hrad se Slunečním oštěpem a kdy nebylo možné dostat se do Svobodných měst přímým leteckým spojem z Králova přístaviště, zkrátka a dobře v dobách temného středověku, zažilo Západozemí takzvanou Invazi Vlídných.
Vlídní postupovali směrem na jih, napravovali zločince, urovnávali spory a ukončovali krvavé války zuřící mezi západozemskými šlechtickými rody odnepaměti. Všude, kudy Vlídní prošli, lidé se stávali laskavými, až do Králova přístaviště. Tam vládl král tak krutý a zkažený, že jed jeho duše Vlídné zahubil. Bez dobroty Vlídných se pak Západozemí brzy propadlo zpět do své původní prohnilosti.

Princ Joffrey vytasil svůj meč a zuřivě se vrhl na purpurový závěs.
„Někde to tady je.“ Zavrčel a odsekl další kousek těžkého sametu. Sandor Clegane obrátil oči v sloup.
„Ale já to najdu.“ Bublal Joffrey. „Na mě si nepřijdou.“
K obědu dostaly Lannisterovic děti po jednom koláči. Joff, jako vždycky, snědl nejen svůj, ale i ten Tommenův. Myrcella se ale rozhodla tomuto zvyku vzpříčit a plačícímu Tommenovi věnovala půlku svého.
Takovou vzpouru ale Joffrey nedovolí. Zjistí, kam koláč schovali.
Fascinován vynalézavostí svých sourozenců obrátil Tommenovu komnatu vzhůru nohama.
Jediné místo, kam se nepodíval by tác s koláčem na nočním stolku.

Seděla na tvrdé židli z dubu a přemýšlela nad svým osudem. Nyní konečně uvěřila, že se poslední roky mýlila. Vsadila na špatného koně. Její srdce bolelo a tmavě rudý kámen barvy krve na jejím krku jí způsoboval nesnesitelnou bolest.
Jak se mohla odvážit pochybovat o svém poslání. O cíli jejího pána.
Naposledy se zahleděla do zrcadla, sňala svůj náhrdelník.
Její tělo ve chvíli zestárlo. V odraze viděla prošedivělé vlasy, vrásky v obličeji a povislá prsa. Její pravá podoba.
Smutně se na odraz podívala a ulehla na studené lože. Sama. Pouze stíny tančící na zdi dávaly vzpomenout jejímu krásnému mladému tělu.

Na zdech komnaty se ve světle svic komíhaly stíny. Tančily po kameni s plápoláním plamenů, natahovaly po ní své ruce, jako by ji chtěly zardousit.
Sansa nemohla úzkostí dýchat. Z chodby se ozvaly kroky a ona se zajíkla.
Ale to jen někdo prošel okolo, za chvíli se kročeje ztratily v tichu studeného hradu.
Ramsay si své urozené ženy příliš nevážil. Sázel na její strach, na své nohsledy, které jí zabrání v útěku.
Ale Sansa přes všechen strach v sobě měla ještě krůpěj odvahy.
Pokud se nepokusí utéct, dřív nebo později tu zemře.
Když bude mít smůlu, její tělesná schránka přetrvá.

Ham chramst ham.
"Tak zase pod zeď?" zeptal se Mark a zakousl se do obilné placky.
"Jo. Vyrážíme na průzkum na západ od Krastera," odpověděl Moll.
"Teda, to si nechám ujít. Tam se poslední dobou prý potulují Thenové, tfuj!" otřásl se Mark při vzpomínce na kmen divokých, který rád obědval své protivníky, a vyplivl tvrdé sousto.
"Mhm, to bude v pohodě. Tentokrát z toho mám vážně dobrý pocit," usmál se Moll a spolkl sousto.
Ham chramst ham.
"Jo, mám z toho dobrej pocit! Tahle byl vážně dobře naloženej," usmál se Grol a spustil rožeň s Mollovou nohou níž nad oheň.

Slunce již zapadlo, ale vysoké vše stravující plameny dál ozařovaly krajinu. Oranžové světlo vykreslovalo pod okolními stromy stíny, které jako by tančily v rytmu, jímž vítr pohupoval visícími těly. Vzduch byl prosycen dusivým černým kouřem, který stoupal do výše, kde se mísil s těžkými temnými mračny, jež zahalila oblohu na sklonku tak chmurného dne. Zahřmělo a z nebe začaly padat obrovské kapky syčící a praskající v ohnivém pekle, které na ně na zemi čekalo. Tywin Lannister sledoval, jak se pyšné sídlo před jeho očima mění v hromadu zčernalých kamenů a na jeho tváři se rozlil jeden z tolik vzácných úsměvů.

Stanul před královnou. Srdce mu divoce bušilo, na rtu ještě cítil pachuť protivníkovy krve. Skoro nedýchal.
Vteřiny ubíhaly, ale čas se zastavil.
Teď to udělá. Buď ho přijme, nebo ho odvrhne. Stál nad propastí a musel udělat krok do prázdna.
Zhluboka se nadechl a rukou si sundal přilbu.
Úder srdce.
Visel nad prázdnem.
„Odveďte mi ho z očí,“ proťala vzduch svým hlasem. Z očí jí šla zloba.
Čas se zase rozběhl.
Nebyl pro ni víc než obyčejný špeh. Stín na zdi.
Jako ve snu se otočil k odchodu, ale pořád nedokázal vstřebat to, že vykročil a teď padá do propasti.

Nad Štítem zuřila bouře. Kapky deště dopadaly na střechy věží a mořské vlny narážely do kamenných stěn pevnosti. Provazový most spojující dvě věže se nebezpečně houpal.
Balon Greyjoy toho nedbal. Byl Železný. V žilách mu kolovalo moře. Bouře byla jeho život.
I přes hustý déšť si všiml, že na mostě někdo stojí. Pán Štítu k postavě neohroženě zamířil, ale jak se přibližoval, jeho krok zpomaloval. Nemohl nepoznat tvář svého bratra.
„Proč jsi přišel?“ zastavil se přímo před ním.
„Přišel jsem si vzít to, co je moje.“ Odpověděl s úsměvem Vraní oko.
„A co to je?“
„Štít, ostrovy i království. Všechno!“