Hra o trůny

Bylo zvykem, že bastardi dostávali příjmení podle toho, čeho bylo v kraji nejvíc. V krajině říčních lordů se rodily děti jménem Řeka, v údolí Arryn Kámen, v Dorne Písek…
Mistr Luwin otevřel tlustou knihu, zabodnul do ní kostnatý ukazovák a začal soustředěně projíždět stránkou.
„A máš ji!“ vykřikla Arya, vpadnuvší v patách svého bratra do pracovny.
„Nemám!“ bránil se Bran. „Oplátky se nepečou!“
Luwin se zmateně rozhlédl po dětech.
„Co to děláš, mistře?“ zeptala se Arya a zvědavě nahlédla do knihy.
„To je matrika,“ odpověděl Luwin. „Počítám loňské Sněhy. Zase jich přibylo. Dnes už nikdo nemá úctu k institutu manželství.“

Těžce popadal dech. Nespokojeně se zamračil. Vlastní tělo ho zrazovalo, nesloužilo mu tak, jak byl zvyklý. Teď, když ho nejvíc potřeboval. Když konečně sloužil tomu, v koho věřil.
Věděl, jak ho nazývá Daario. Ser Dědeček… Vystihovalo ho to, ačkoli jako člen Královské gardy pochopitelně potomky neměl.
Stále však dokázal odvést svůj kus práce. Věřil, že může být pro Daenerys užitečný. A nejenom svými životními zkušenostmi a přehledem, pro které si ho zvolila rádcem. Především byl rytířem, mužem vládnoucím mečem. Byl si vědom svých limitů, přesto by v přímém souboji jeden na jednoho porazil kohokoli.
Synové harpyje ovšem poctivý boj neuznávali…

Prieskumníci Čiernej hliadky postávali u ohňa a snažili sa zohriať. Až na Čierneho Bena to bola pre každého prvá cesta mimo hrad, ale aj Čierny Ben sa klepal zimou. Bolo im to vlastne útechou, keď videli, že aj ich ostrieľaný veliteľ trpí rovnako. Chvíľu sa obávali, že ten výcvik flákali trochu moc, že precenili prípravu, že niečo prehliadli.
Čierny Peter priložil poleno do ohňa a začal im ukazovať, ako držať stráž, ako si v noci udržať telesné teplo, na čo dávať pozor.
Ani tak sa tej noci nikto nevyspal.
Vraj ťažko na cvičišti, ľahko na bojišti! Niektoré veci... museli zažiť.

„Jak můžeš být tak zlý, tak krutý, tak necitelný?“ zaznělo plačtivě.
„Nechápu, o čem to mluvíš…“
„Tys ho zabil! Slíbil jsi, že ho necháš žít… To ti nikdy neodpustím. Nikdo ti to nikdy neodpustí!“ přidaly se výhrůžky.
„Silná slova…“
„Myslel jsem, že ho máš rád…“ následovala trocha citového vydírání.
„Jistě že ano. Byl jeden z mých nejoblíbenějších.“
„Jasně… proto jsi mu na krk našil vlčí hlavu,“ vládu převzal cynik.
George R. R. Martin si povzdechl. Copak skutečně nikdo nechápe, že on své postavy má rád? Právě proto o ně tolik pečuje a každou z nich nechá umřít zcela originální smrtí.

Několik posledních úprav. Dílo musí být dokonalé. Poodstoupil a zálibně se na svůj výtvor zahleděl. Nejnovější přírůstek v jeho sbírce byl… impozantní.
Otevřel ohmatanou knihu a na poslední stránku doplnil dva řádky. Kódované, pochopitelně. Postup svých experimentů nehodlal nikomu prozradit. Prezentoval pouze výsledky. A dnes nastal dlouho očekávaný okamžik.
„Ser Robert Strong, k vašim službám,“ oznámil a ukázal za sebe, na obrovského muže navlečeného ve zlaté zbroji. „Složil slib mlčenlivosti, který potrvá do doby, než budou všichni nepřátelé krále Tommena mrtví.“
S radostí sledoval výraz tváře Cersei, měnící se z překvapeného na potěšený. Byl si jistý, že odměna ho nemine.

„Chová se jako divoška! Dělá nám jen ostudu. Řekni jí něco, otče!“ dožadovala se jedna.
„Nebudu se oblékat do těch směšných šatů! Nedá se v nich hýbat,“ protestovala zamračeně druhá.
„Měla by ses konečně začít chovat jako dáma,“ reagovala Sansa a upravila si sukni.
„Nechci být dáma. Jsem vodní tanečník!“ dupla Arya vztekle nohou.
Ned si povzdechl a pomyslel si, že nebylo nejrozumnější volbou vzít do Králova přístaviště obě své tolik rozdílné dcery.
Když však později čelil Cersei… když ho podvedl Petyr Baelish… když trávil nekonečné dny v temné kobce… uvědomil si, jak krásné a jednoduché starosti musel dříve řešit.

Plížil se kolem pracovních stolů a snažil se neudělat hluk. Ne snad, že by mu něco hrozilo, kdyby ho královský cukrář nachytal, ale nechtěl, aby se o něm povídalo, že snad má rád sladké.
Zaslechl kroky. Naposledy se rozhlédl mezi tácy s dezerty, ale citrónový zákusek nikde nenašel. Banánový dort bude muset stačit. Popadl kousek, zabalil ho do plátěného ubrousku a vylezl oknem ven.
"Jdu tě vystřídat," řekl Merynu Trantovi, a ten se bez námitek klidil. Rozhlédl se, vyndal zabalený zákusek z kapsy, položil ho před dveře, zaklepal a odběhl za roh. Vrátil se, až když za Ptáčkem zaklaply dveře.

Hráli jednu z jejích oblíbených her na coby kdyby…
„Co bys dělal, kdybys ztroskotal, zachránil se jediný z celé lodi a dostal se na opuštěný ostrov?“ zeptala se zvědavě Shireen.
„To záleží, jaký ostrov by to byl,“ začal Davos rozvážně. „Ztroskotat na severu je zlé, hlavně s přicházející zimou. Na jihu to není problém.“
„Co bys tam jedl?“
„Na většině ostrovů roste spousta divokého ovoce. Výborné jsou banány.“
„Banány?“ nakrčila nos. „Ty já nerada, nemají žádnou chuť.“
„Vím,“ pousmál se, „ale třeba bys je vzala na milost. Slyšel jsem, že jeden trosečník vydržel naživu mnoho měsíců a jedl jenom je.“

Další várka nováčků. Zelení a neschopní. Alliser Thorne si povzdechl, tohle bude velmi náročný výcvik…
„Lord Snow a ser Prasátko si myslí, že pro ně pravidla neplatí… Určitě nám rádi předvedou pořádný souboj,“ ušklíbl se ošklivě.
„Nebudu se Samem bojovat.“
Tlačil na ně, až z nich vyždímal to nejlepší, co v nich bylo. Jona nesnášel pro jeho absolutní nedostatek disciplíny, cítil však, že z něho může být dobrý vůdce. Samwella považoval za ostudu svého rodu, byl si však vědom jeho sečtělosti a schopnosti strategického myšlení.
Věděl, že ho nenávidí. Neměl potřebu být oblíbený. Připraví je na život, který je čeká.

„Ochutnej ještě nadívanou koroptvičku, příteli.“.
„Ta se nedá pít,“ zavrtěl vehementně hlavou Tyrion. „Chci víno! Ideálně suché červené, ale přinejhorším jakékoli, co teče…“
„Víno došlo,“ oznámil Ilyrio přísně.
„Cože?!?“
„Nové je na cestě, přivezou ho večer. Nyní je čas jídla.“
„A k jídlu snad podáváte víno…“ držel se Tyrion umanutě tématu.
„Později,“ snažil se Ilyrio. „Vyzkoušej tuto sladkost, je označovaná za velice výjimečnou a chutnou.“
„Víno!“ zvýšil hlas Tyrion a chopil měchu, který jeho hostitel (a věznitel) nedostatečně ukryl.
Asi by nikoho nemělo překvapit, že než Ilyrio dojedl onu sladkou specialitu, Tyrion se zasloužil o poměrně zajímavou výzdobu vnitřku kočáru…