Tenkrát na východě

Vyskakuju z okna záhy
pálí po mně pistol rány
tancuju jak zbraně křičí
vítr kolem uší fičí
zpátky dovnitř seskakuju
lekám se a nadskakuju
tenhle vlak poletí
a já s ním
kampak asi doletím?
snažím se uhasit jiskru
pálí to jak v čínském bistru
neuhasím, schovám hlavu
v jakém asi skončím stavu
rána bouchla, už to letí
z vlaku nestalo se smetí!
trezor vzlét, padá dolů
teď mě honí stádo volů
blonďák na mě míří zbraní
jak lépe trávit hodiny ranní
další vůl odjistil klády
sypou se, uhýbám z dráhy
odpojuju vagón, to je nápad!
takhle mě přivítal divoký západ

Roy těžce vstal potom, co se celým tělem svezl po barovém pultu a nabral několik sklenic. Byl potlučen a lehce pořezán. Procházel klidně hospodou, zatímco kolem něj prolétávaly další sklenice a kusy nábytku. Vzhlédl nahoru do patra a uviděl Číňana v indiánském obleku, jak se ohání jelením parožím a dává na frak deseti jiným mužům. Nemohl se ubránit obdivu. „Jo! Jo!“ Fandil svému nepříteli. „Ne! Ne!“ Začal křičet, když se k němu jeho nepřítel začal nebezpečně rychle přibližovat. Několika skoky a přemety se Číňan dostal přímo k Royovi. „Ty!“ Chytil Roye pod krkem za kabát a roztočil se s ním.