Hory mají oči

Bobby se v malé prohlubni mezi kořeny třásl zimou, ale neodvažoval se pohnout z místa. Věděl, že ho hledají a že jsou nedaleko. Slyšel nelidské zvuky, které vydávali a nedokázal zaplašit výjev, který se mu dokola přehrával v hlavě. Ty stejné zvuky, ty stejné postavy a výraz na tváři jeho matky, když jí jedna z těch postav otcovou sekyrou přeťala páteř a ona se bezvládně zhroutila. Našedlé provazy čehosi, co jí postavy trhaly z otvoru v zádech a rvaly se o krvavé cáry, které si chvatně cpaly do úst.

Bobby doufal, že ostatní stihli utéci a přijdou mu na pomoc.

„Potvrzuji příjem.“
„Slyším. Jak je v Nevadě?“
Zaprskání; buď je to statická elektřina, nebo Tanner plive písek. Zítra ho čeká dozor nad konstrukcí střelnice. Po měsících vyjednávání nám americká vláda půjčila pár kilometrů testovací stanice v Nevadě (přesvědčit Malloryho, že nechce test nukleárního ručního granátu na území Británie, trvalo pět vteřin).
„Bude to fungovat?“ zeptá se Tanner.
„Naprosto. Anglie je na cestě stát se jadernou velmocí. Můžeš mi začít říkat pane Oppenheimere.“
Odfrkne. Asi zase ten písek.
„Jsem na cestě do hotelu. Není tu jediný – sakra! Co to bylo? Q, vydrž, něco je s autem!“
Zaslechnu ránu. Pak linka ztichne.