DMD č. 21. pro 21. 4. 2015. Téma: Tepláky a legíny

"Chtěl bych ty nejvytahanější tepláky, co tu máte."
Prodavačka si povzdechla a podala zákazníkovi XXXLka.
"No," vyjádřil pochyby dotyčný: "tak bude zatahovat břicho. Ještě jedny nezničitelné legíny, prosím."
Prodavačka neomylně hmátla po legínách s 30% podílem elastanu.
Zákazník se na ni ani nepodíval, ale pravil s jistou dávkou skepse:
"Určitě jsou nezničitelné?"
"Nejpružnější na trhu, pane," přisvědčila.
"No, budiž, ještě bych potřeboval neprůhledné černé brýle."
Prodavačka se jen nepatrně zarazila a potom na pult položila nejtmavší a nejdražší brýle na krámě.
Nasadil si je, propálil ji pohledem, a když se zapálila ruměncem místo plamenem, zahlaholil vesele:
"Dlouhý, Široký, máme nakoupeno!"

"Co tady děláš?"
"Sedím v kanceláři," odpověděl Danny, "Jen nechápu, proč se vůbec ptáš."
"Zapoměls na rozcvičku? Všichni zaměstnanci..."
"Tak v tom případě mám štěstí, že jsem jen externí spolupracovník, že? Ovšem ty takhle skvělou výmluvu nemáš."
"Já jen..." vydechla Simona, "Prostě v teplácích vypadám příšerně a legíny, to už je sprosté slovo. Musím zmizet, než někomu dojde, že nejsem v terénu."
"Takže na nádraží pojedem spolu?"
"Jaké nádraží..?"
"Sherlock. Za třicet minut."
"Ten programátor přijede už dnes..?"
"A kdy? Včera jsme z policejního systému Sherlock dostali tunu nesmyslných údajů. Dnes potřebujeme zjistit proč."
"A zítra?"
"To je snad najdeme."

Poznávacím znamením mé maličkosti jsou legíny.
Mým jménem je sériové číslo.
Mým mozkem je člověk, polovina mého těla je robot.
Nemám ani ponětí o tom, kde jsem. S kým jsem. Proč tady vůbec jsem. Jen vím, že je kolem další masa lidí, která má stejné informace jako já.
Všichni vypadají stejně pohuble, vystupující kosti jsou k zahlédnutí na každém rohu. Ani byste nepoznali, kdo je muž a kdo žena. Pomocníčkem jsou tepláky a legíny, muži nosí pohodlnější oblečení a my, ženy, musíme chodit v plandajících a extrémně tenkých legínách, i když je odporná zima.
Zřejmě abychom umrzli.
Zatracený mužský šovinismus.

Samozřejmě lidstvo má nějaké ty své iluze, které už tak nějak z principu odmítá ztratit, proto se ani nedivím, že se občas chytám za hlavu nad výplody módy, která rukou nikoho povolanějšího neprošla. Neříkám tím, že se musíme všichni oblékat jako ze žurnálu, ale občas stačí zapojit trochu kůry mozkové a hned to půjde lépe…
Mám spolužačky, ostatně jako asi každý, ale ty mé se krapet liší od ostatních exemplářů. Jsou to totiž dámičky s kabelčičkami a snůškou hloupých řečí. Že to poznáváte? Ale co vás nemá! K těm „Pradám“ si totiž milé slečny oblékají tepláčky, potažmo legínky… Moc sexy!

„Co to doprdele je?“ Billyho otec vytáhl z vaku na cvičení bílé legíny.
Chlapec se zachvěl. „To je na cvičení.“
„Jak jako na cvičení? Dyť na box nosíš tepláky! Kde se to tam zatraceně vzalo?“
Billy si povzdechl. Pravda bude muset vyjít na světlo. „Ty nejsou na box. Cvičím v nich na hodinách baletu.“
„Baletu?! Seš snad nějaká debilní buzna, že chodíš na balet? To přestane, rozumíš? Budeš boxovat jako správnej chlap.“ Otec s ním zatřásl.
Po tváři Billymu steklo několik slz. Tiše přikývl.
Napříště úbor na balet lépe schoval. Nenáviděl násilnický box. Nikdy na svoje lekce tance nepřestal chodit.

„Zavedeme nový předmět. Studenti se málo hýbou a aerobik je teď v módě,“ navrhovala nadšeně Hermiona na srpnové poradě .
„Famfrpál nestačí?“ zavrčel znechuceně Severus.
„Mohla byste nám předvést, o co přesně jde?“ požádala Minerva.
Na ukázkové hodině o dva dny později zalapala po dechu.
„Co to, co to, u Merlina, máte na sobě, slečno Grangerová?“
„Leginy, to se na aerobik nosí,“ poklidně odvětila Hermiona a přejela si dlaněmi po štíhlých nohou.
„Nebylo by vhodnější něco jako tepláky?“ zajíkala se ředitelka.
„Řekl bych, že toto je přijatelné,“ ohodnotil Severus Hermioniny zajímavé křivky. Usoudil, že nový předmět nebude tak docela k zahození.

Příští zastávka byla rozbitá dača - ale s čistým stolem, kam pacienta položili. Jít už nedokázal. Alžběta mu rozstřihla teplé vojenské kalhoty i jégrovky pod nimi, aby odhalila ránu – zarudlou, naběhlou. Nehlasně se pomodlila za doktorovu pevnou ruku.
Weber Bětku oslovil: „Kučerová. Podívejte se na mě. Vážně jste v Praze vedla operace?“
„Ano,“, odpověděla pevně.
„Nejsem dneska v kondici. Operujete vy. Jestli to zkazíte, vyrazím vás.“
Nebyl čas na překvapení. Zvedla skalpel.
Když došila, doktor povýšeně utrousil: „Já bych to vyndal rychleji.“ Alžběta zvládla jenom mlčet. „Ale znám spoustu chlapů, co by to udělali hůř. Dobrá práce, Kučerová,“ podal jí ruku.

Žít jako elf v dnešním světě,
přináší mi potíže,
se svou ženou dostávám se
dosti často do kříže.
Kupříkladu róbu nosím,
že mi volný pohyb skýtá,
manželka má hlavu v dlaních:
„Vypadáš jak transvestita.“
Nebo třeba do psí sloty
kožené mám holiny,
pak se divím na ulici,
že jsem z mužů jediný.
Když si vezmu pod tuniku
obtažené kalhoty,
žena říká: „Převlékni se,
prosím, buď té dobroty.
Elasťáky, co teď nosíš,
hodí se tak na běhání,
pak se nediv, Macalaurë,
že ti říkaj‘ mladá paní.“
Na výlet, když sedlám koně,
povídají: „Hleďte vola!“
Oni mají elasťáky, tepláky
a jízdní kola.

"Drahá?"
Mrs Lucy Ottercat způsobně složila knihu do klína a vzhlédla.
"Ano?"
"Půjdu ven za klukama, ano?" spíše oznámila, než by se ptala Mrs 'Lice Ottercat.
Lucy vyhlédla z okna.
"Panu Knightleymu a Johnovi ty říkáš 'kluci'?" pozvedla obočí.
"Když se koulujou s malejma knightlíkama, tak ano."
"Mrzne," poznamenala Lucy.
"Ano, drahá, o to jde," šklebila se 'Lice.
"Bude ti zima."
"Nebude."
Mrs 'Lice Ottercat jemně pozvedla sukni své róby.
"Co. To. Je?"
"Tepláky. Propašovaný od nás. A pod nima ještě legíny a podkolenky," smála se 'Lice.
Lucy se rozesmála také. Znovu poodhrnula záclonu a vyhlédla ven.
"Nemáš ještě jedny?"

“Žravá Blátotlačka! Zavři oči a běž!”
“Daleci! Běž!”
“BĚŽ!”
Tolikrát to už řekl! No, spíš zakřičel.
V každém z těch okamžiků nás přepadla nejistá naděje. Nikdy ji nesplnil.
Běhá v neodpružených botách. Vůbec mu nezáleží na tom, že si tím ničí klouby.
Jeho oblek má střih, který brání plnému rozsahu pohybu, dokonce ani není vyroben z funkčního materiálu, který by odváděl pot!
A co je nejhorší - jemu to nevadí.
Kdysi si nás pro jistotu nacpal do kapsy, která je zevnitř větší než zvenku a pak nás tu zapomněl.
A tak tu my, jeho běžecké legíny, marně čekáme na svou příležitost.