DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2015. Téma: Pravda je rodu ženského protože je spíše krásná než praktická

zaplivaný lokál, štamgasti popíjení s nemrtvými zlatavý mok. Bídák stojí za pultem, Hora vše z kouta pozoruje.
nemrtví: "Život je přežitek. Život jen bolí!"
štamgasti: "Nehučte, nebo vás bacíme holí!"
nemrtví: "Bát se jen života. Bát se jít spát. Tomu se musíme hlasitě smát."
Hora: "Mám tu já do huby někomu dát?"
hospoda utichá. Bídák roznáší další rundu. Colleen schází do výčepu. Veškeré zraky se k ní otáčí.
nemrtví: "Nakonec hladoví přeci jen nebudem. Horu si nedáme, dívčinu dobudem."
štamgasti: "Tak to vám přejeme hodně štěstí."
Coleen : "Však brzy dostanou jednu pěstí." zpívá si pro sebe zatímco Bídák roznáší piva
nemrtví: "Ach krásko spanilá posad se k nám. Polibek do vlasů za to ti dám."
štamgasti: "To bude úpění, to bude skřeku, jen co jim slečinka dá deku."
nemrtví jsou zařazeni a dožadují se pravdy o Colleen.
Hora: "Pravda je krásná, pravda však bolí!"
štamgasti: "Colleen vás po jednom zmlátí holí!"
Hora: "Miluje maso a to čerstvě stažené."
štamgasti: "Nemrtvé možná, hlavně ne zkažené."
nemrtví: "Ať pravda zošklivý, ať je spíš praktická!"
Colleen: "Pravda je taková, že je až komická."
Všichni společně (třikrát za sebou): "Raději bez pravdy budem žít. Sedět tu ve tmě, pivo pít."
Bídák naráží sud piva.

Dějství první:
Praha, 1410:
JAN HUS: „Hledej pravdy, miluj pravdu, prav pravdu.“
CHÓR (temně zpívá): „Mistře Jene, pozor dej,
svoje slova ohlídej!"
JAN HUS: “Uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu.“
CHÓR (zpívá ještě temněji): „Pravda je žena, co škodí zdraví.
Nejprv tě zmámí a potom zradí.“
JAN HUS (přidává se ke zpěvu): „Žena to je plémě hadí,
obloudí tě a pak zradí.
Pravda je však ušlechtilá
a proto je Bohu milá.“
CHÓR: „Není vždy dobré pravdu pravit!
Přílišná odvaha může tě zabít.“
JAN HUS (vztekle): „Žena je děvka ďáblova. Pravda je ušlechtilost sama!“
Znechuceně mávne rukou a odchází.
CHÓR (temně bručí a podivně se kývá): „Žití v pravdě je možná krásné,
praktické není, to všem je jasné.“
OPONA
Dějství poslední:
Kostnice, 1415
ČLENOVÉ KONCILU: „Odvolej!“
JAN HUS: „Prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti. Neodvolám!“
ČLENOVÉ KONCILU: „Odvolej, odvolej, odvolej!“
JAN HUS (zpívá):„Já v pravdě žil a v pravdě konal
a kdyby Bůh dal a já skonal,
pravdě věrný zůstanu,
té se nikdy nezřeknu!“
CHÓR (temně zpívá): „Žití v pravdě je možná krásné,
praktické není, to je všem jasné.
Teď vidíš, Jene, kdo pravdu měl!
Které sis vybral ze dvou zel?“
Finále:
Hus hoří na hranici.

Na střeše u komínu stojí mladík a pěje do tmy:
Viděl jsem dnes dívku snů
zasněně hladí vzduch
mihla se jen okem mým‚
Ladně se pohybuje po úzké lávce a obtáčí piruety okolo bleskosvodů
hledat budu ji do konce dnů
patřím ji už srdcem svým..
Tu se z okna vykloní zamračená tvář a pronese k tanečníkovi:
Jdi už spát ty blázne,
zítra bude taky den,
No, tak slyšíš?! kde to vázne!?
nebo mám jít na tě ven?
Tanečník jakoby nepřítomně k ospalci:
Viděl jsem můj drahý dívku,
hruď mi proťal lásky šíp
Pravdou je mi, chtěl jsem krásku,
s nedostatky? Ještě líp!
Morous podrážděně ospale:
To co já vím, že je noc,
město spí a ty tu tropíš,
křiku prostě děláš moc,
zdvihne pěst a hrozí tanečníkovi:
ještě chvíli pěst mou zkusíš.
Tanečník se smutně v stoje choulí do klubíčka:
Jděte spát můj milý pane,
už nebudu hlesat víc,
pomalu se přesouvá k dvířkám, kterými sem očividně došel
do tmy ani trylka, ba ne,
ač víc smutno, bude sic.
otevírá dvířka a ještě se na chvíli otočí:
Dobrou noc a spěte sladce,
za chvíli už bude den,
zasmušile, ale krátce,
pustím svoje city ven.
Dveře se zavírají a okno zhasíná.

*byt novomanželů*
Muž (přiopile): Kdepak ty lásko hnízdo máš? Skrýš a zázemí?
Žena (vyskočí z postele): Sakra, Hugo, vstávej!
Hugo (ospale): Co je voe?
Muž (přichází do pokoje hříchů, falešně zpívá):
Cožpak tu dělá ten zvláštní chlapík?
Toť moje postel, moje žena!
No ovšem, to je cizoložník!
A spí s mou chotí – ta hyena!
Žena (červená se): To není tak, jak to vypadá…
Hugo (stále dezorientován): A jak to teda je?
*Muž pokulhává jejich směrem, začíná se hystericky smát*
Hugo (zmateně): V poho?
Žena (začne plakat): Ne, to není ani v té nejmenší pohodě!
Muž (začne zkoušet air, en l‘, padá na zem): Ty mě podvádíš, je to pravda?
Žena (vyskočí a odpiruetuje si to ke svému muži):
Drahý, prosím, nemusí to tak být,
já miluju tebe, to on mě přinutil.
Prosím, já klidně nechám ho jít,
Jen když bys mi, prosím, odpustil.
Hugo (ještě zmateněji): Já tě přinutil?
Muž: Takže jste spolu… to? (rukama naznačí pohyb kolem boků)
Hugo a žena (ve stejné chvíli): Ano! Ne!
Muž (začne se hystericky smát): Chlapče, pojď sem. (ukáže na Huga)
*Hugo, stále se neorientující v čase a prostoru, poslušně přiběhne*
Muž (šeptá Hugovi): Pravda je jako ženská, protože je krásná, ne praktická.

Admirálova pracovna. U okna stojí stůl.
Farnces Doyleová stojí před stolem a mlčí. Admirál sedí za stolem, v pravé ruce drží složené depeše.
Admirál (zpívá):
Za ztrátu vaší lodi
Měl by přijít trest.
Tak to přeci chodí!
Tak v řádech to jest!
Jenže, co teď s vámi?
To kvůli těm depeším.
Tak poraďte mi páni.
Jak jen tohle vyřeším?
Frances začne přecházet po pracovně a netrpělivě rozhazuje rukama.
Frances (zpívá):
Je to pravdou bolavou,
že jsem svou loď ztratila.
Tu listinu proklatou.
Jsem na palubě nechtěla.
Že přinese neštěstí
To byla zpráva jasná
Když se v dáli zjevila
Plachetnice velká. Krásná.
Pravda pěkná nebývá.
Pravda ta často bolí.
Těžko přesile čelit
s pouhými deseti děly.
Admirál odkládá depeše. Bere si brk a cosi rychle píše.
Admirál (zpívá):
Pravda je dáma vrtkavá.
Záleží na úhlu pohledu.
Také bych vám mohl
udělat z kabátu ostudu.
Že však ty tajné listiny
doručila jste v pořádku. (A včas!)
Zde máte nové rozkazy.
Ta briga má bílou kosatku.
Admirál odkládá brk a podává Frances popsaný arch papíru.
Admirál (zpívá):
Její jméno zní Betsy
Snad budete rozumět si.
Frances si bere rozkazy. Spěšně je pročítá a schová do kapsy u kabátu.
Salutuje a odchází z pracovny.

Divadlo Palais Royal, Paříž, 1661.
Aramis s Porthosem z galerie sledují taneční rej alegorických postav. Na scéně kulisy malebně rozbořeného antického chrámu, v pozadí vysoká hora.
Porthos (pohled upřený na právě tančící postavy, zmatený výraz): Co je zase tohle za ženské?
Aramis (šeptem) : Pravda a Láska.
Porthos: Jak ty dvě souvisí s předchozím dějem?
Aramis: Nijak. Ovšem Pravda se díky svým půvabům těší značné přízni Jeho Veličenstva. Nějakou roli jí Moliére s Lullym prostě napsat museli.
Porthos: A ty další postavy, co se k sobě tak tisknou?
Aramis: Porthosi, sledujeme balet. Pravda s Láskou právě alegoricky vítězí nad Lží a Nenávistí.
Porthos: Vážně? Protože jinak to vypadá jako…
Vtom na jeviště vtančí další postava, sbor v pozadí zpívá:
Již dosti běd, co líce chmuří,
já ověnčím tvé skráně vavřínem;
jen ať si líté boje věčně zuří,
v stínu Parnasu my tiše spočinem.
Tam upadneme v sladké noci snění
dokud tento svět nezhyne neb se nepromění…
Porthos (ještě zmateněji) : A tohle je zase kdo?
Aramis: Glorie.
Porthos: Copak ona neumřela v předchozí scéně „ranní pastorela“?
Aramis: Nikoli, Porthosi. Ta, co umřela ráno, byla Naděje.
Alegorické postavy pod Parnasem s posledními ladnými tanečními gesty usínají, opona padá…
Potlesk. Děkovačka. Koše s květinami.
***

Principál strnule sedí. Dřevo opakuje větu, lehce zvyšuje hlas:
„Pane! Slyšíte mě? Musím zítra odejít!“
Principál se pomalu zvedá, v očích se mu objevují slzy. Vychází z maringotky, začíná zpívat.
Zezadu pomalu přicházejí ostatní členové souboru.
„Jak za svého jsem jeho bral, já syna jsem v něm zřel
já učil jej, jak nejlépe by životem svým šel.
Co čekal jsem, já naiva, že bude se mnou dál?
Že za portálem bude pět, že bude stínů král?
Bere Dřevo kolem ramen:
„Kam chlapče vede cesta tě, že nechceš s námi být?
Což vadí ti tak tajnozpěv, že nemůžeš tu žít?
Věř zkušenému člověku, pravda jen jedna jest
tvůj hlas že velký poklad je, o tom jde krajem zvěst.
Soubor:
„Věř nám zkušeným, chlapče, věř, pravda jen jedna jest
hlasu tvému jsme věřili, z bídy ven nás měl vést!“
Dřevo pláče, láme se mu hlas, několikrát se nadechuje, než se mu konečně podaří zazpívat.
„Přijali jste mne úžasně, naučili mne žít
však psali matce tatíček, že máme za ním jít.
odjíždíme do Milána, on v La Scale tam hrá
matka jemu vysvětlila, že syna ve mně má.“
Ženy objímají Dřevo, loučí se s ním. Muži na něj strnule hledí.
Pláč.
Mnozí efektové.

OTEC: Přivonělas, dcero, k růži, jež mě bude stát mou kůži,
pravda je, že než bych koupil, radši jsem ji podle loupil
a následky musím nést, zločin stihne krutý trest.
KRÁSKA: Otče, nechte těchto řečí, podstoupil jste nebezpečí
pro můj rozmar růže vadne, nedopustím křivdy žádné,
nebude mi přáno spánku, sama půjdu za zdi zámku,
vždyť ten čin byl spáchán z lásky…
VYPRAVĚČ: Když dozněla slova Krásky, otec pláče v dojetí,
oba skončí v objetí. V noci za ní vrznou dveře, do zámku se chmurně béře.
Prvně uzří věznitele, jak jí uvnitř lůžko stele
a cítí se jako ptáček v zlaté klícce lapený.
Dny se vlečou, týdny běží, otázky jí hlavou běží.
KRÁSKA: Proč ten netvor, strašné Zvíře výraz má tak ztrápený?
Nejdřív jsem se polekala, dlouho se té zrůdy bála,
jenže on není zlý, stará se o mě, pozorný hostitel v ponurém domě.
Také nejsem dokonalá a všech nástrah světa znalá,
přesto cítím, když se blíží, že mi nikdy neublíží.
Chtěla bych ho hýčkat jemně, ten cit dlouho klíčí ve mně.
VYPRAVĚČ: Stavěla si zámky z mýdla, Zvíře nosilo jí jídla,
nestrádala, má se blaze.
ZVÍŘE: Květiny mi splatí draze. Vykrmím si svého hosta,
lahodná z něj budou sousta.

Vypravěč:
„Slyšte píseň, přátelé,
o krásné spící princezně.
Ležela v rakvi, tělo zetlelé,
a bylo to děsné.
Čekala tiše rytíře,
co by ji zbavil prokletí.
Možná, že zdá se Vám to k nevíře…“
/náhle umlkne a teatrálně ukáže na obzor/
„Hle! Támhle letí!“
/na scéně přistává růžová vesmírná loď a vystupuje z ní Jack Harkness/
/sbíhá se sedm trpaslíků/
Trpaslíci:
„Jack Harkness! Kapitán!
Zachránce odvážně letí tmou!
Jack Harkness! Kapitán!
Řítí se svou lodí vesmírnou!“
/Jack Harkness přitančí ke Sněhurce a začne ji líbat, jakmile ale vidí, že se princezna probouzí, zděšeně prchá/
/Sněhurka se zmateně rozhlíží/
Sněhurka:
„Proč, můj princi utíkáš?
Co se asi mohlo stát?
Proč, můj princi utíkáš?
Kde můžeš být?
Zdám se ti být škaredá?
Ach běda! Ach běda!
V žalu se utápím
já se snad utrápím.
Zkusím zhubnout, přísahám!
Co by mě to mohlo stát?
Zkusím zhubnout, přísahám!
Bude nám líp!
Vrať se, lásko, pojď už sem,
řekni, co máš za problém.
Já pravdu pochopím,
já pravdu pochopím!"
Jack Harkness
„Snad to s pravdou nepřeženu, jé je je,
chtěl jsem ojet mrtvou ženu, jé je je.
Když teď ale vstala z hrobu,
nechci za nic tuhle robu,
nechci za nic tuhle robu, jé jé jé.“

Adam pospává opodál. Eva křepčí kolem Stromů.
EVA (zpívá):
Co je štěstí, co svoboda,
Zda-li to necítím já?
Pokoj, mír a láska, shoda.
Vše, co chci, teď Bůh mi dá.
Zpoza stromu vylézá had.
HAD (tiše se přidává k písni):
Bůh je velmi laskav, ALE
nikdy neptala ses, proč
nesmíš vzít ovoce zralé
copak ty nevidíš oč…
Eva se obrátí.
HAD (vemlouvavě dopoví):
…tě Bůh okrádá?
EVA (prudce):
Proč bych měla poslouchat hada?!
HAD (blahosklonně):
I ty ubohá, vždyť ty ani nevíš, co je to pravda.
EVA:
Pravda?
HAD:
Ani to slovo neznáš, ale kdybys okusila z tohoto stromu, poznala bys.
EVA:
Z tohoto stromu nám Hospodin zakázal jíst.
Had obtočí ženinu paži.
HAD (zpívá):
Hospodin zakázal a ty se bojíš,
Odvracíš hlavu, nechceš vztáhnout ruku.
Pravdou je ale, když ze stromu pojíš,
konečně přestaneš být jedním z otroků.
Eva tančí s Hadem svíjivý tanec. Adam se budí, přichází k Evě, oba okusí jablko, Had triumfálně syčí. Lidé spatří, že jsou nazí.
ADAM (zpívá):
Ach, ženo, ta pravda, o níž jsi mluvila
moc krásně zněla, však praktická nebyla.
Pohleď, jsme nazí, řekni, co teď?
Hle, listy fíkové, zástěry spleť!
ADAM (po chvíli):
Jestli se Bůh naštve, tak si mě nepřej!