Jak to nebylo

„… hvězdy váží v černém šátku, jednu z nich nám vyměnila za pohádku.“
Písnička doznívá. Jitka se jemně, přímo maminkovsky usmívá. Ano, tak je to správně. Vedle ní stojí malá postýlka, v ní načechraný polštářek a naducaná peřinka. Už se setmělo, pravý čas na pohádku. Kteroupak dnes vybere?
Jitka ukládá malého medvídka do postýlky a chystá se začít vyprávění.
STOP!
Jitka polekaně hledí na režiséra. „Co je špatně?“ diví se. „Co vám vadí?“
„Všechno,“ syčí režisér. „Hlavně ten medvěd. To jsou pořád panenky, medvídci, pejskové, kočičky. To chce něco nového, je přece dvacáté století. Toto bude lepší,“ podává jí jinou loutku.