DMD č. 4. pro 4. 4. 2016. Téma: Oděl se do oceli

Miluju soboty, nenávidím pondělí. V pondělí a jenom v pondělí totiž vozí řezníkovi čerstvé maso. Masna otvírá v jednu, to už ale člověk musí stát obrněný ocelovou trpělivostí ve frontě přede dveřmi. Úderem jedné řezník pustí ženské do krámu.
Co si dáme, mladá pani?
Napětí stoupá. Zboží mizí doslova před očima.
Bohužel, paninko, to byla poslední.
Fronta se nezkracuje, jen houstne.
Pani, to jste měla mít rozmyšlený! Nejste tady sama!
Pach masa a potu. Už je to tělo na tělo.
Kampak, pani, kampak!
A pak, když na mámu konečně vyjde řada:
Tak dáme tyhle pěkný dršťky, co?
Maso už není.

Když ukážeš sprosté gesto, víš, kam cesta vede,
na konci je jedno město, ošklivé a šedé.
Oděné v oceli pošmourné oblohy,
ztracené pro lidi, neznámé pro bohy.
Šeď činžáků propůjčuje tomu městu mrtvý ráz,
k obydlím je strmý kopec, dolů od nich příkrý sráz.
Vzdorně přesto tohle město schizofrenní letory,
skryté krásy hrdě nosí posměváčkům navzdory.
Údolím se říčka vine, břehy kopců omývá,
skrz koruny statných stromů sluníčko se usmívá.
Ve studánkách zurčí voda, ptáci pějí trylky,
v té krajině zalesněné strávíš krásné chvilky.
Peklo se tu snoubí s rájem, Adam hledá Evu,
krásné je být zasvěceným do tohoto jevu.

Je půl deváté a čtyřicet devět vědců zaujalo místa. Fermi, Compton, Anderson a Zinn se sklánějí nad ovládací prvky na balkóně, my tři stojíme na vrcholu milíře.
Přesné označení, celá stavba je seskládaná z grafitových panelů, vyztužená dřevěnými trámy. Uvnitř je však zabudováno srdce jaderného reaktoru, třicet sedm tun oxidů uranu.
Zinn vytahuje havarijní řídící tyč a zajišťuje ji.
Hilberry pevně sevře sekyru, aby případně přesekl provaz, držící havarijní tyče nad reaktorem.
Já, Samuel Allison, stisknu pevněji kbelík s vodním roztokem solí kadmia.
Jsme poslední nadějí, kdyby se jaderná reakce stala neovladatelnou. Nemáme zbroj, jen na nás ulpívá uhelný prach.

Konečně byl uvnitř. Nahodil systémy, zapnul oblíbenou hudbu a vyrazil. Letěl jako šíp, konečně volný, konečně sám sebou. Cítil se jako hrdina, jako neporazitelný muž uvnitř fantastického ocelového stroje. Fascinovala ho ta moderní technologie, kterou byl obklopen, všechno to do sebe zapadalo: čidla, propojení a řízení výkonným počítačem. Letěl jako by ani nebyl ve svém vlastním těle.
Z transu ho vytrhl zvuk sirény a blikající světlo. Zastavil a stáhl okýnko.
„Dobrý den, pane řidiči.“
„Dobrý večer, strážníku.“
„Pane Starku! Pěkné auto.“
„Ano, jsem to já. Děje se něco?“
„Jel jste dvě stě kilometrů v hodině…“
„Potřeboval jsem se uvolnit.“
„… nahý?“

"Podívej," řekla královna. "Zase hraje videohry!"
"Já vás slyším."
"Potřebuješ princeznu," pronesl král.
Odešel jsem do svého pokoje. Měli pravdu. Otevřel jsem knihu. Tam je dívka mých snů. Princezna střežená zlým drakem.
Hodil jsem na sebe ocelové brnění. Nasedl na koně. Vyrazil osvobodit ji.
Přijíždím k hlavní bráně hradu. Přistane přede mnou drak. Vytasím meč. Sedne si. Vrtí ocasem jako pes. Sleduje pohyby mého meče, jako kdyby čekal na aport. Odhodím ho. Přinese mi ho.
Jdu zachránit princeznu.
"Fůůůj! To nemůžeš být hezčí?"
"Přírodě neporučíš."
"Osvobodils mě. Co nadělám."
A žili spolu zamilovaně / znechuceně s mazlíčkem - drakem - až do smrti.

Ten den večeřeli mlčky. Zpráva o prohrané bitvě udeřila jako blesk. Za sebou zanechala jen zmrzlé úsměvy, doutnající vztek a plíživou nejistotu. O Mrožovi nepadla ani zmínka. Kapitán Kormorána víc nevěděl.
„Jestli...“
Nevyřčená otázka zůstala viset ve vzduchu. Olejová lampa nad stolem zamžikala. Frances si dolila pohár vína. Barvilo se prolitou krví.
„Pak to musíme zvládnout sami.“
Za pevným odhodláním se skrývaly obavy. Neměli dost lidí. Ani děl. Oba to věděli. Sullivan pozvedl sklenku.
„Na padlé kamarády.“
„A na ty co se nedočkají.“
Sklo zazvonilo o sklo a víno trpklo na jazyku. Pluli vstříc bouři a nevěděli, co je čeká.

„To nedáme,“ zachmuřila se. „Nenechá na sebe sáhnout, ten stres ji zabije dřív než nemoc. Co s tím?“
„Objednáme tu drátěnou klec. Už jsme ji chtěli koupit dávno, ale vždycky bylo něco přednějšího. Teď už nemáme jinou volbu. Víš, tu fixační, s posunovací stěnou.“
Obě útulkářky smutně hleděly na nemocnou kočku, do které nemohly za nic dostat léky.
Na klec čekaly čtyři dlouhé dny. Sotva dorazila, strhaly obal, v tlustých rukavicích do ní přesunuly kočku a posuvnou stěnou znehybnily zvíře tak, že se nemohlo bránit.
Konečně dostala lék. I tak aspoň kousla.
Ráno už byly léky zbytečné.
Klec dorazila pozdě.

Detektor kovů.
No nazdar.
Iniciativa Avengers, jasně. Všichni hezky půjdete rámem.
Stark si uhádal, že jeho hodinky obsahují vzácnou desetikarátovou ocel.
Nataša nahodila okouzlující úsměv a suverénně prošla konstrukcí.
Alarm se rozeřval na plné pecky.
Nataša vytáhla z kapes dvě pistole, nůž, strunu, elektrický paralyzér a ruční granát.
Píííííííp
Boxer maskovaný za vlasovou sponu.
Píííííííp
Vytáhla nůž z ponožky. Hromada zbraní na stole začala ztrácet stabilitu.
Konečně!
Clint hodil svůj jediný nůž obloukem na stůl a hromada se definitivně rozsypala.
Vykopávky se přestaly ksichtit u automatu na kafe.
„Všechno kovové sundat,“ doporučil jim otrávený bezpečák.
„Jděte do háje,“ prohlásil Bucky.

Všechno bylo špatně. To se ostatně od konce světa a poslední velké bitvy dalo očekávat, ale Hel si to nepředstavovala až tak… Neměla pro to správné slovo.
Zbroj mu padla dokonale. Zvláštní, když se muž v ní změnil k nepoznání.
Vlasy mu zbělely. Tvář se mu stihla zahojit od sžíravého jedu, ale svaly jako by nesprávně srostly. Kdyby nebyla odbornicí na podivné grimasy, možná by ji zneklidňoval. Od věčného křiku ochraptěl.
„Kde je tvá žena?“ zeptala se. Tohle bylo taky špatně. Sigyn s ním přece celou dobu byla v té jeskyni.
Najednou se syčivě rozesmál.
Šílené. To bylo to slovo.

Byla to čest? Osud? Pomsta otcových nepřátel?
Nikdy o tom nepřemýšlel. Nosil zlatou zbroj a bílý plášť. Nosil je s hrdostí. Potom však začaly problémy.
Příliš mnoho přísah, příliš mnoho slov… Co když otec ubližuje nevinným? Když král chce zabít otce? Když zákony jsou špatné? Když tvoje sestra…
Co když zlaté zbroji přebývá jedna rukavice?
Chybějící ruka nebo žena považující se za rytíře? Kdo ho změnil víc?
Učil se být novým člověkem. Neschovávat se za své jméno. Nebyl Lannnister, který vždy platí své dluhy. Nebyl ani králokat. Byl Jaime.
Levou rukou uchopil svůj nový meč. V ocelové zbroji vypadal jinak.