DMD č. 12. pro 12. 4. 2016. Téma: Cena dospělosti

Byl mladý a naivní, když dychtivě přijal za své myšlenky Viklefovy, když se za ně hádal a s plamennou vášní je hájil. Když se směle, plný troufalé naděje, že vše vysvětlí, možná změní smýšlení svých žalobců, vydal do Bologne.
Místo toho ho uvěznili a mučili.
Měsíce jej změnily jako dlouhé roky.
Na koncilu dospěl. Pochopil, že je lépe jít s mocnými, nechat zchladnout mladická zahoření. Vrátil se vyspělý, zmoudřelý. Vystrašený.
Jeho přátelé - hlavně Jan a Jeroným - byli stále plni tvrdohlavosti a iluzí z mládí.
Tou dobou ještě Štěpán ani Jan netušili, že jejich nové neshody přivedou Jana až na hranici.

Na stráni si skupina dětí staví z písku a kamení.
Rázem jsem na kolenou a vrtám se v zemi. Vychovatel mě beze slova pozoruje.
„Je divné, že si chci hrát s nimi?"
„Vůbec ne," usměje se. „Obzvlášť vojáci to dělají často. Zdá se, že se rádi vracíte do doby, kdy jste neznali ani nebezpečí, ani opovržení."
Něco, co mělo být dávno zhojené, zabolí. Zahledím se do dálky, přes hřebeny na západě.
„Stalo se něco?" ptá se účastně.
„Neměla jsem dětství," řeknu tiše. „Ne takové."
Přejede pohledem moje tetování. „Narodila ses Divoká?"
„Ještě dřív."
Podá mi lopatku. „Důkladně si to užij."

„Hele kluci! Kdo bude dřív u toho slepence pod dubovým listem?!“ hecoval mladý pulec své kamarády.
„Já!“ „Já!“ „Já!“ vykřikovali jeden přes druhého. Houf černých torpéd s pružnými ocásky se jako jeden muž vrhl kupředu.
„Vítěz!“ „Vítěz!“ „Vítěz!“ pokřikovali jeden přes druhého, ačkoli nikdo nevěděl, kdo doopravdy vyhrál.
Vyzývající pulec se spokojeně drbal zadní nohou u žaberních štěrbin.
„Tak co, komu už rostou přední nohy?“ ozvalo se z houfu.
„Mně!“ „Mně!“ „Mně!“
Až jim upadne ocásek, bude konec pulčím hrám. Budou dospělí, ale dají život novým pulečkům. Pokud je nesežere čáp. Ale i taková už může být cena žabí dospělosti.

Tak to přišlo, konečně!
Tak dlouho na tu chvíli čekal, těšil se na to a přemítal, jak asi bude vypadat jeho další, dospělý život.
Někteří mu říkali, že není o co stát, že začnou starosti, bude se trápit, bude toužit po návratu do dětství a dalších nemožných věcech. Ale on jim nevěřil. Věděl, že ho čeká krásný život.
Vždyť co by se mohlo stát tak strašného?
Tenkrát nevěděl, že to může být tak snadné.
Stačil jediný okamžik.
Nůž ve tmě.
Jeho dětství odplulo po vlnách, zbarvených krví hosta.
Plul s ním, bylo mu dvacet, byl dospělý a přál si zemřít.

Já vlastně neměl žádný dětství. Fakt.
O mámě nevím. Táta se na mne zvysoka vykašlal. Nikdy se mnou nehrál fotbal, nevysvětloval mi, jak to chodí. I ta zvířata jsem si musel pojmenovat sám. Jak mám potom vychovávat vlastní kluky, když nemám pořádnej vzor!
Prý jsem mu podobnej. Nevím, nikdy jsem ho neviděl. Párkrát se mnou mluvil (naposledy mi strašně vynadal).
Dal mi hodně, vím, ale nejsem silnej jako on. Možná dovedu rozpoznat dobré a zlé, ale k čemu mi to je, když nevím, co si s tím počít.
Doufám, že jestli někdy budu mít bráchu, tak k němu bude laskavější.

-Dobrý deň.
-Vitajte. Chcete si len niečo vypočuť, alebo si chcete niečo kúpiť?
-Tentokrát kúpiť. Vy si tiež predsa potrebujete zarobiť, bolo by škaredé k vám chodiť toľko počúvať a nič nekúpiť.
-Dobre teda, čo si prajete?
-Chceli by sme Tomb of the Mutilated od Cannibal Corpse.
-Hneď to donesiem... hm... tu je... pozerajúc sa na ten obal... máte už osemnásť, chlapci?
-Áno, áno.
-Neverím. Ukážte občiansky.
-Zabudli sme si ich doma. My si vás ale vážime, preto by vám aj zaplatili viac.
-Dvojnásobok, pane.
-No dobre. Ale nepovedzte to nikomu.
Tristo korún. To je cena dospelosti za jedno cédečko.

Jonáš brzy pochopil, že Petrovi vlastně celou dobu závidí. Ne tu jednoduchost, s jakou bral věci ve svém životě. Nebo to, že měl holku, která sice byla šílená, ale nenosila žádnou růžovou, kdežto on měl kluka, který sice byl normální, ale růžovou nosil často a rád. Ani to, že ho rodiče brali jako toho zodpovědnějšího, navzdory tomu, že měl ve škole menší úspěchy než Jonáš. Záviděl mu klid, rozvahu a smíření.
Petr neměnil věci, které se Jonáš změnit snažil.
Opouštěl věci, jichž se Jonáš držel zuby nehty.
A nové věci vítal s nadšením, jakého se Jonášovi nedostávalo.
Prostě už dospěl.

Kde jste to dneska lítali, podívejte se na tu nebohou němou tvář, vždyť ten chudák Jonatán by mohl dělat hrnčíře, co má na tlapkách bláta, takhle ho přece nemohu pustit domů, lamentovala paní Kadrnožková a Mach už nemohl poslouchat ty stížnosti na dnešní mládež, vyndal sluchátko a řekl, prosím vás, my bychom s Šebestovou potřebovali být dospělí.
Jak je libo, pravilo sluchátko.
Dům se otřásl, chodbu zavalil hustý černý dým, ozýval se pronikavý křik, brácho, co blbneš, ten pokus ti nevyšel, mamííí, tatííí, kde jste, pomóóóc, z bytu Machových šlehaly plameny, dospělá Šebestová omdlela a Mach si otřel pot sluchátkem.

Bylo mu pouhých 19 let.
Zažil mnohem víc, než zažije spousta lidí na této planetě.
Prošel téměř polovinu Evropy a mohl si říkat profesionál.
Ovšem jeho zážitky za uplynulý rok války nebyly zrovna slavné.
Kolikrát byl postaven před volbu - zabij, nebo budeš zabit.
Prostě musel. Zabil již mnoho lidí a to ho poznamenalo na celý život.
Viděl masakry celých vesnic, viděl jak dopadli jeho kamarádi ze začátku války.
Viděl mnohé. Zažil nevídané.
Měl noční můry. Bylo jasné, že už nebude žít normálním životem.
Mohl za to Hitler. On byl jen jeho nástrojem. Vojákem wehrmachtu.
To byla jeho cena za dospělost.

"Zahajuji třináctitisícou osmistou... u Jóviše, jak je to dál," zarazil se Mirek a bezradně pokrčil rameny.
"Zahajuješ schůzku Rychlých Šípů," zazubil se na něj přes stůl svým umělým chrupem Rychlonožka.
"To jsem chtěl říct," pokýval Mirek spokojeně hlavou.
"Cože?" zaskřípal probudivší se Jindra.
"Spi dál," uklidnil ho Jarka. "Až budeme o něčem hlasovat, zvednu ti ruku."
Červenáček se zasmál. "Ty určitě, plantážníku. Minule jsi prospal i čtrnácté znovuzvolení Mirka vedoucím klubu!"
*
Když se Bohouš došoural do klubovny, byla už tma.
"Tak cos vyslechl?" šťouchl do něj Bidlo hůlkou.
Bohouš se dlouze, dlouze zamyslel.
"To kdybych si pamatoval," vzdechl nakonec rezignovaně.