DMD č. 12. pro 12. 4. 2016. Téma: Cena dospělosti

Postávám za oknem knihovny a naslouchám zvukům čtenářského ticha. Pokašlávání, přetáčení stránek, skřípání židlí. Šoupání loktů, věcí. Za zdmi se rozprostírá temnota noci prosvětlená reflektory mířenými na historické památky spolu s kývajícím se veřejným osvětlením, jehož bzukot mne bude doprovázet po cestě na byt.
Tma bývala strašákem mnohého z nás. Spíš než strach z černoty noci stál však za neschopností pohnout se v zhasnuté místnosti strach z neznáma. Strach z bezmocnosti, ztracení opratí života. Naše mladinké mysli si nebyly ani schopné vymyslet dopad skoku do neznáma. Dospělá mysl má tu nevýhodu, že ví o dopadu rozhodnutí.
Zpět k učivu tedy.

Už dávno má občanku, dokonce jí můžou beztrestně nalejt, ale pořád žádný opravdový vztah, hrůza! Šťastná náhoda nepomohla. Anonymní seznamka, jasně! Šminky, supersexy hadříky, na fotce vyniklo tetování na rameni, všechny kovové kroužky zářily, však je drsňačka.
Hurá, zájemci. Ten musí jít z kola ven, ale tenhle! Hotovej bůh!
Přijala pozvání do restaurace. Měl styl, objednal langusty. Byl sexy, pozorný, velice chytrý. Vlastně ani nestála o vysvětlování původu slova džin, ale hlavně že ho zaujala. Romantický večer, vášnivá noc.
Ráno ale zklamání. V náhlém záblesku poznání její oči prozřely: byla pro něj jen lacinou kořistí. Inu, dospělost přináší trpké zkušenosti.

Bouře zřídila Betsy víc, než se mohlo na první pohled zdát. Po poradě s tesařem ji Frances nakonec nechala vytáhnout na břeh. Nehybný trup lodi lákal zvědavé skupinky domorodých dětí. Když se na ně námořníci zašklebili, rozprchly se jako hejno vrabců.
Aby během oprav kadeti nezaháleli a dostála rozkazům, vysílala chlapce často i na dlouhé dny na průzkum pobřeží. Obvykle je doprovázel Sullivan. Vraceli se se stránkami lodního deníku hustě popsanými jejich objevy. Pak je nechala vyplout samotné.
„Myslíte, že to je rozumné?“ zeptal se Sullivan, když člun odrazil.
„Jsou dost staří. Kutr ovládat umějí. Teď se musí naučit zodpovědnosti.“

Při večeři Evžen neskrýval mizernou náladu. Neustále zamračeně pokukoval po Drahošově prázdné židli.
„Kdyby se aspoň uráčil říct, kdy se vrátí,“ vrčel.
„Mohl ses zeptat.“ Xénie se snažila o smířlivý tón. „Je mu osmnáct.“
„Tím spíš by měl mít rozum!“ Evžen praštil vidličkou, vyskočil a nervózně vyhlédl z okna, ačkoliv tušil, že úplně zbytečně. „Tys tu holku neviděla!“
„Drahošovi se nejspíš líbí.“
„O to nejde, zatraceně! Nechápeš, že…“
Počínající hádku přerušilo zurčení a světélkování vody.
Evžen se jedním skokem vrhl ke kamenné výlevce. V ustalující se hladině se neobjevil Drahoš, jak doufal, nýbrž Martina.
„Pomoc!“ zavzlykala a vír ji pohltil.

Když Tayra znova nahlédla do Oka, neubránila se výkřiku.
Čaroděj se potácel z lesa, stěží podobný živému člověku. Šedavá tvář, oči podlité krví, rty rozkousané na cáry.
„Co se mu stalo?“
„Ten kámen,“ vzlykla Tayra.
„Je přece čaroděj!“
„Slyšel jsi o lidech, kteří onemocní, když kvetou jívy, nebo zemřou po včelím bodnutí? Někteří čarodějové zase nesnesou určité magické předměty.“
„Vědělas to?“
„Kdybych to věděla, myslíš, že bych ti o Etrisu řekla?“
„A on?“
„V době zasvěcování projdou děti zkouškami. Jsou odolné a pomoc je nablízku. Většina přežije. Ano, vévodo. Věděl.“
„Takže jako dítě přežil, ale jako dospělého…“
„… ho Etrisu zabíjí."

„Tos neměl dělat. Nevěděl jsi snad, že černé kočky jsou nedotknutelné?“ Náčelník se smutně díval na mladíka se skloněnou hlavou.
Jistěže to věděl. Prý sem nepatří, kdysi je přivezla černá loď, nikdo neví proč... Znal ty pověsti. Ale prostě nemohl odolat a jednu střelil šípem. Aby se konečně vyrovnal dospělým mužům v lovu.
„Shoďte ho ze skály,“ rozkázal náčelník.
Té noci na skálu přicházejí kočky. Černé kočky s tajemným pohledem zlatých očí. Ve svitu měsíce se jejich srst leskne jako antracit. Skála je jich už plná. Kočky tiše sedí a shlížejí dolů. Dolů do zátoky, kam právě vplouvá černá loď.

Bylo mu pět let, když o nich slyšel poprvé. Bard přinesl zprávu o zániku další vesnice.
Bylo mu sedm let, když na ně zapomněl. Otec mu ukázal kouzlo knih. Předčítal mu dávné příběhy, učil ho slyšet hudbu sonetů.
Bylo mu deset let, když Rakové zaútočili na jejich vesnici. Bez varování. Bez slitování. Otec jej dotáhl do jejich malé knihovničky. Na zem vyházel veškeré jejich poklady a donutil ho schovat se do knih.
Bylo o několik hodin později, když si přestal v hlavě zpívat hudbu otcovo oblíbených sonetů a odvážil se vyjít.
Byl jediný přeživší celé vesnice.
Už ale nebyl dítětem.

„Půjčil jsem mu před pár lety na nějakou splátku. Vrátil to loni. Prej si musel půjčit jinde.“
„Prý dlužil přes milion.“
„Houbeles podnikání. Práce mu nevoněla. Jel v nějakých obálkách, pak v bytech, teď zase auta.“
Emanův zástupce. „Dlužil, kam se podíval. Emanův bratr, jeho táta, říkal, ať už mu nikdo nedává do ruky ani vindru, ale jeho máma a Eman na něj drželi. Rozhádali se kvůli němu. Eman mu chtěl odkázat firmu.“
„Jste uveden v závěti jako druhý dědic.“
„Opravdu?“ Nelže. „Řekl jsem Emanovi, že se postarám o firmu, když dostanu podíl. Ivo by do půl roku všechno rozházel.“