DMD č. 12. pro 12. 4. 2016. Téma: Cena dospělosti

Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském, slýchával od dětství. Miloval ten verš. Připomínal mu, jak je důležité být dítětem. Vždy věřil spíše dětem než dospělým. A život ho v tom jen utvrzoval. Dospělost mu byla znamením zániku. Co bylo dobrého na zničení dětské nevinnosti, co moudrého na zničení dětské naivity? Blížící se dospělost byla jako rostoucí inkoustová skvrna na doposud čisté stránce jeho života. A tak nedospěl.
Trvalo mu dvacet let, než pochopil, že pravá dospělost neznamená zabít dítě v sobě, ale stát se natolik silným, abys jej ochránil.
A tak dospěl.

Dospělí jste, když uděláte něco statečného. Přeletíte propast, abyste zachránili přítele, skočíte s ochrnutým bratrem z okna, vejdete do temného hradu, i když se bojíte. Postaráte se o dítě, i když to neumíte. Potrestáte vozku, který týrá koně.
Nebo se vydáte pro kotě. Překonáte svůj ostych. Uklidíte cizí dům místo maminky. Nezlobíte se na tu mrňavou zbytečnost, která nevaří, neuklízí a dokonce se ani neumí učesat.
Dvě dámy s jasnýma očima svými příběhy dodávají odvahu všem dětem, a také dospělým, kteří nechtějí vyrůst. Nechtějí, protože cenou dospělosti by bylo je navždy ztratit, a to by se malá Mia moc zlobila.

Příval bolesti se rovnal ráně Thorovým kladivem. Což vzhledem k tomu, kdo před ním teď stál, vlastně nebylo ani tak daleko od pravdy.
Zlomek vteřiny všechno vrátil. Celé tělo mu zaplavil ledový chlad. Najednou si uvědomil, že zemřel. Naprosto zřetelně viděl své jméno v knize mrtvých, i to, jak odtamtud bylo vytrženo šepotem. Bůh klamu obelstil smrt.
Dovolil si mírný úsměv, ale hned zmrzl. Vrátily se podvody, zabíjení, zrada. Vše tak silně, že to jeho nové, třináctileté tělo nezvládlo unést.
"To nejsem já!" křičel a plakal v Thorově náručí.
"Nebudeš, bratříčku." Pevně ho objal a doufal, že je to pravda.

Dick věděl, že je dospělý a byl na to hrdý.
Věděl to tehdy, když poprvé držel v ruce Wendy-milovanou Wendy a věděl, že jde opravdu o revolver.
Když stál v čele Dandies, když přísahal, že Wendy nepoužije.
Ve chvíli, kdy se trefil do terče od boku se zavázanýma očima.
Nebo když se rozhodli pomoci přejít stařeně náměstí.
Ale teprve, když Wendy zmrzačil a pak o ni přišel, zjistil, že cena dospělosti je vysoká.
Cen nejvyšší, kterou teď všichni Dandies museli zaplatit spolu.
Každý měl svého partnera, jehož tíha v ruce dodávala sebejistotu.
Dick byl sám s myšlenkou na Wendy.

Byl to celkem normální chlapec. Se všemi se normálně bavil a nechoval se neobvykle. Ale pak přišlo dospívání. A s ním se začaly dít věci. Doma měl často záchvaty vzteku. Byl na všechny agresivní, nepříjemný, neustále byl rozzlobený a rozmrzelý. Velmi to trápilo všechny okolo něj a jeho samotného taky. Nikdo nevěděl, co s tím dělat, a utěšovali se tím, že to brzy přejde. A když to nepřecházelo, řekli si, že když má takhle těžké dospívání, jistě z něj vyroste správný muž.
A nakonec to přešlo. Najednou a nečekaně.
Srazil ho vlak. A na vozíčku už záchvaty vzteku mít nedokázal...

They were the model of the world. We, as little children, were imperfect, answering back, not doing the right things at the right time – but we tried and learnt and hoped that we’ll be able to be as perfect as adults are. They know what to do, they don’t lie, they let people leave the bus first before stuffing themselves in… As we grew older, though, we found out that people don’t follow the noble rules. Becoming the hero is hard. Acknowledging that other people are the bad guys is harder. And accepting that they aren’t black-and-white is the hardest.

Byla ještě dítě. Byla praštěné dítě a snažila se taková zůstat, co nejdéle. Ale když už v tak útlém věku máte tolik starostí, je těžké dítětem zůstat.
Bratr už zase prohrál všechny prachy a otec si ani není schopný dojít k doktorovi, no a dneska nám odpojili elektřinu.
Když její maminka po letech prohrála nekonečný boj s nemocí, přišel čas. Už nemohla být dítě, aspoň ne navenek.
Jak dodělat školu, když musím zaplatit nájem?
Jak chodit do práce, s tou strašnou bolestí srdce?
Jak se starat o lidi kolem sebe, když se nikdo nepostará o mě?
To je cena dospělosti.

„A co třeba tohle? S čokoládou?“ horlivě ukazoval na všechno jídlo, které bylo k prodeji v dřevěných stáncích. V očích mu zářily jiskřičky infantilního štěstí a radosti.
„Ne. Už musíme jít zpátky. Navíc máš teď speciální harmonogram, tohle by ho akorát narušilo,“ promluvil milý hlas jeho přítelkyně, která měla jednu polovinu vlasů černou a druhou bílou. Na to, jak uvolněně vypadala, se chovala spíše trochu upjatě, alespoň podle jeho názoru.
„Ale co když už se sem nikdy nedostanu? To jídlo tady přece nebude čekat věčně!“ snažil se ještě o nějaké racionální vysvětlení.
„Cena dospělosti, chlapče, je hold vysoká,“ ukončila dívka.

Katniss musela dospět v jedenácti letech, když ji důlní neštěstí navždy připravilo o tátu a těžká deprese dočasně o matku. Jídlo se samo neopatří.
Finnick dospěl dva roky po svém vítězství ve Hrách. V šestnácti už byl pro kapitolské chlípníky dost starý.
Kdybyste se zeptali Peety, pokrčil by rameny. Neví. Když ho poprvé vylosovali? Když dal ránu z milosti té holce, co v noci v aréně rozdělala oheň? Když se podruhé sám přihlásil? Když zabil Bruta?
Oktavii bylo přes dvacet, ale chovala se pořád jako dítě. V Kapitolu to bylo bezpečnější.
Prim, Routa, Martin a spousta dalších nedospěli nikdy. Zemřeli.

Sedm ráno - příchod do práce, odchod do kuchyňky. Zapnout kávovar a uvařit si ranní životabudič.
Sedm deset - usednutí k počítači, zapnutí firemního programu. Pozvolné upíjení kávy a třídění a tisk denních úkolů.
Sedm čtyřicet - poposednutí si.
Sedm padesát - poposednutí si.
Osm dvacet - zvednutí se maskované za potřebu umýt nádobí ze snídaně.
Osm padesát - poposednutí si.
Devět třicet - zvednutí se maskované za toaletu a uvaření nového čaje.
Deset patnáct - poposednutí si a přemlouvání času, ať rychleji běží, aby už byla pauza na oběd.
Jedenáct třicet - radostný výskok ze židle. Radost hned přestává s uvědoměním dalších tří hodin na té proklaté židli.