DMD č. 12. pro 12. 4. 2016. Téma: Cena dospělosti

Hněv. Zloba. Ubohost. Žeru červy a přemýšlím, jak se zbavit všeobjímajícího oka. "Proč mne nenechají alespoň jednou najíst v klidu," myslím si.
Kameraman odchází od přístroje. Můžu aspoň vykonat intimní hygienu.
Muž znovu ovládá Oko.
"Moje matka by se taky tak předváděla," myslím na skučící mláďata v zoo. Chápu ji. Kdybych stejně jako ona nepředvedl show, utýrali by je hlady.
Zakoulím očima. A sním červíka co nejroztomileji.
V Praze se skupina skupina šesti lidí dívá na fotbal. O přestávce přepne kanál. "Ten lemur je tak rozkošný!" řekne jediná dáma v místnosti. "Tak to zas přepni na Real," odpoví sportovní kolektiv.

Na čtrnáct dní se ten zpovykaný Dejvičák ocitl na jeho proleželém kanapi. Jirka přesto sršel vtipem jako obvykle, jen když přišla řeč na rodiče, stal se humor poněkud nuceným.
Ani mu neřekl, proč ho vlastně vykopli z domu. No, možná tak trochu tušil...
V každém případě to pro Jirku znamená odchod z Budče. To mu bylo nejvíc líto.
Nejlepší kamarád a talent, jakých je sotva pět do tisíce.
Zvědná magie...
Chtěl si udělat doktorát - a teď aby si nóbl hošík zvyklý na život v bavlnce hledal práci.
"Jirko, máš vůbec rozum? Co budeš dělat?"
"Dělat," pokrčil rameny. "Půjdu na Vyšehrad."

Kdysi byl každý úkol utrpením. Špatný úchop pera, bolest, křeče.
Prsty si zvykly a navíc přišly počítače.
Kdysi byla plaché, podivínské děcko, které nemělo žádné kamarády.
Má víc přátel, než kdy doufala.
Kdysi se bála, že se stanou strašné věci. Že zemřou rodiče. Že se nevdá. Že se vdá a pak rozvede. Že nic z toho nepřežije.
Strašné věci se staly.
Přežila.
Kdysi byla hubená, mladá, docela hezká. Připadala si ošklivá.
Pak zestárla, ztloustla a naučila se mít ráda sama sebe.
Kdysi byla nešťastná.
Teď si užívá každý den.
Nakonec přijde odměna: člověk se naučí ten zatracenej život jakžtakž zvládat.

"Principále? Fakt musím?"
"Musíš, Synku. Už když jsem tě slyšel zpívat árii Leporela, řekl jsem, že až domutuješ, tak tě beru. Koukni, Dřevo je v la Scale, nemá Lukáše kdo zpívat."
"Ale když on... když on se tam musí to... no líbat!"
"A ty to neumíš? Nevadí, Vendulku hraje diva, ta tě zaučí."
"Neblázni, muži! Lukáš má loudit hubičku na Vendulce, ne ona nahánět jeho! Kterou bys radši? No nečervenej se a pověz."
"Cvičku. Jauvajs!!!"
"Táto!!! Jak může zpívat, když mu teče z nosu červená!"
"Klid, mámo. Diva snese všechno, je profesionálka!"
"Ne! Snesu všechno, jen ne děcko v zácviku!"

Vítr ve vlasech.
Slunce ve tváři.
Řev motoru.
Silnice mizí pod koly.
"JOOOOOOOO! To je vono!"
Hnát se po silnici, neřešit, nehrotit, prostě jet! Jo to jsem přesně potřeboval!
Přesně tohle si myslí britský mladík, který žene auto po silnici podél pláže na pobřeží u Grimsby. S přáteli často mluvil o tom, jaké to je, jet si jen tak, nezávisle na komkoliv. Ano, cítil se volný, cítil se jako král, cítil se dospělý. Konečně dospělý!
Co?
"NÉÉÉ! Sakra sakra sakra!"
"Pane Clarksone, víte kolik jste jel?"
Jo bejt dospělej je fajn, ale where the fuck mám teď vzít na pokutu?!

Mladík, který téměř dosáhl 18 let, bydlí se svou matkou. Chodí na střední školu, má brigádu, vlastní názor, vlastní myšlení, vlastní rozum a zodpovědnost. Má prostě svůj vlastní život. Bydlí s matkou...
Tady je háček.
Matka se snaží prosadit si za každou cenu svůj názor, své myšlení, svůj rozum. Mladík se s matkou často hádá. Ti dva nemají společného snad nic kromě příjmení. Matka mu nedá pokoj, protože mu ještě nebylo 18 let.
Po 18. narozeninách.
Mladík je oficiálně dospělý muž. Přístup matky je ještě horší. Nepřijímá vysvětlení jeho vlastního názoru, pohledu na věc. Matčina "autorita" odmítá akceptovat dospělého syna.

Nebejt starý chůvy Berty, možná bych teď chodil s páskou přes oko, hákem místo ruky nebo by se mi přezdívalo Tříprsťák Barnaby. Těžko říct, jakou daň by si vybrala moje dětská bezuzdnost a nezkrotná touha po dobrodružství.
„Co vás přivádí?“ zamračím se na učitele Bolzana a pozvu ho dál.
„Vyšplhala na střechu školní budovy a předváděla stojku na komíně!“
„Aha. Takže z tělesný výchovy dostane jedničku?“
Bolzano zmateně zamrkal.
„Mám tomu rozumět tak, že chování své dcery schvalujete?“
„No, samozřejmě bych byl radši, kdyby tu jedničku dostala z mravů, ale vždycky nedostanete, co chcete. To jako dospělej chlap určitě chápete.“

14. května 1863 se v Jimramově narodil druhý Mrštík, o 180 kilometrů dál a pár měsíců dříve spatřil světlo světa budoucí nadějný advokát Stern. Jeho matka Ekaterina Alexandrovna trvala na jméně otce v naději, že otupí hněv celé rodiny v Sankt-Petěrburgu po tom, co romanticky prchla s Karlem, obchodníkem luxusním zbožím. Nemělo to valného účinku a dospělost na slovanskou děvu dopadla jednou provždy. Když se Karl během noční pijatiky připletl pod kola drožky, jeho synovi nezbývalo než zapomenout na studia práv a zasednout do písárny krajského soudu. Hodiny strávené nad kalamářem ho pokradmu zbavily zbytků dětství. Vídeň byla jako vysvobození.

Zeď byla prastará, stupňovitý předěl se dávno drolil pod nohama. Z ulice sem vidět není – což bylo, jak jsem si uvědomoval – tenkrát naše jediný štěstí. Štěstí jsme měli víc. Jak jsem tam tak stál, a zíral na Zeď zdola, čím dál víc mi docházelo, jak jednoduché by bylo srazit si vaz. Změnit náš život způsobem, překonávajícím všechny rvačky a dětské krádeže.
Zaclonil jsem si oči před sluncem a počítal. „Můj“ devátý schod se zdál být neskutečně vysoko. Dražanův jedenáctý skoro v oblacích. V zápěstích mně příjemně zamrazilo a špička polobotky skoro vykročila. Skoro.
Pud sebezáchovy.
Cena, kterou platíme za dospělost.

Watson tuho spal, zmorený neobvykle namáhavým dňom.
Stál som pri pootvorenom okne prenajatej izby, oči zavreté, Watsonova palica pritisnutá k lícu len chabá náhrada sláka, keďže husle ostali v Sussexe.
Počúval som.
Ponad strechy sa roznieslo zavytie.
Hrmeli vlaky metra, vrčali motory áut. Zdola som počul ženu vykrikovať po rumunsky. Hmm. Prisťahovalci. Chudobní ľudia, rozorvané rodiny, starší neovládali angličtinu. Presne ako vdova Goldblumová a jej deti. Jevgenijovou smrťou prišli o živiteľa rodiny.
Rozhodol som sa ráno vyhľadať Irregulars z Baker Street – deti bez domova, s dospelými očami a žraločím obchodným duchom. Nepochyboval som totiž, že Wiggins ich služby stále využíva.