DMD č. 27. pro 27. 4. 2016. Téma: Dnes to praskne

Tušil, čo spravili. Prial si, aby to vyšlo. Ale že nemal dôkaz, ho mučilo. Ani nevedel prečo. Možno to bolo tým, že bol sám mág a nezniesol tieň pochybností, že jeho kolegovi mohlo niečo nevyjsť. Možno len mal rád šťastné konce.
Prešli mesiace, počas ktorých dostala jeho vyšetrovateľská kreativita zabrať. Nakoniec sa mu dostala do rúk kniha z ostrovov Kai. Normálne by ignoroval, ale v poslednej dobe každým herbárom listoval.
Ošúchaná stará knižka, datovaná dva roky po Orinovej smrti.
Venovanie na prvej stránke.
Poznámky na rohoch stránok .
Písmo, ktoré videl v tajomnej jaskyni.
Tep sa mu zrýchlil.
Vodítko, ktoré hľadal.

Večer postupuje, hudba hraje dál.
Spousta párů stále tančí.
I oni dva tančí.
Bourají stereotypy, když mu ona potřetí přišlápne nohu.
Zasmějí se tomu.
Pak se mu podaří ji protočit.
Na zlomek vteřiny z ní udělá královnu parketu.
Usmívají se na sebe.
Je jim spolu dobře.
A rozhodnou se udělat radost těm, kteří budou tančit dál.
Ustoupí z parketu.
Objedná jim dvě sklenky bílého.
Barman postaví na pult čerstvě umyté sklenice a nalije do nich vychlazené víno.
Jedna sklenice změnu teploty nevydrží.
Barman ze sebe sype omluvy, ale oni jako děti kreslí rozlitým vínem.
Barman uklidí utěrku. Tohle má čas.

První stopou mi bylo obyčejné video. Myslel jsem nejdřív, že je to montáž, ale byla natolik dobře zvládnutá, že jsem nakonec vyrazil na King's Cross osobně. Od té doby jsem nepracoval na ničem jiném. Seznámil jsem se s jednou napůl kouzelnickou rodinou a nakonec se s nimi tak sblížil, že jsem byl u toho, když posílali dopis. Sova s mým kroužkem donesla psaní spolehlivě. A já měl konečně něco v ruce. Vzápětí jsem vyrazil na cestu. Zprvu to bylo náročné, ale teď mám hotovou reportáž. Poslal jsem ji dnes do redakce. Věř mi, bude to bomba.
Zde rozepsaný dopis končil.

Jáchym, Matěj a Honza se perou, Jáchym o Emily, Matěj taky a Honza se prostě chce prát a probíhá to takhle: Jáchym a Matěj se perou hlavně s Honzou, protože Honza je z nich nejsilnější, a perou se tak, že si dávají pěsti, bouchají se, shazují se na zem, skákají na sebe a tak dále.
Emily je moje! křičí Jáchym.
Ne, je moje! křičí Matěj.
Tak si každý vemte půlku! křičí Honza. A mě už nechte být!
Pak najednou při obědě:
Kluci, tak to dneska prasklo.
Co prasklo? Co se stalo?
Právě jsem zjistil, že Emily už kluka má.
Cože???!

Během nejchladnější části roku byla i Slunci taková zima, že v poledne stěží vykouklo nad obzor a už spěchalo zpátky ohřát se do teplejších krajin. Neúprosný tikot slunečních hodin je však donutil vydržet každý den na obloze o něco déle. Hudba vyluzovaná na strunách paprsků postupně pronikla až pod sněhovou pokrývku a probudila tam spící semínka a pupeny. Moře by se na tu melodii nejraději dalo rovnou do tance, kdyby nebylo sevřeno ledovými okovy. Avšak i nepřístupné ledy začaly pod slunečním úsměvem tát. Uvězněné vlny se už nemohou dočkat, až provětrají své krajkou lemované sukně. Snad konečně dnes to přijde...

Praskne to. Tím konkrétně zrovna nemyslím nějaké sto let staré potrubí u nás ve škole, které se u nás ve škole už tak nějak z recese rozhodlo porouchat. Dokonce ani ten fakt, že jsme neschopní se domluvit na tématu maturitního plesu a pravděpodobně to všechno skončí jednou velikou soutěží v přeřvávání jeden druhého. No co, alespoň něco nám půjde. Vážně, nechci vám ani vyprávět o tom, jak s děsem zjišťují, že nejsem heterocyklický génius. A ani ten fakt, že znám základní přísadu pasování na maturanty, které nás čeká v pátek.
Dneska to praskne. A ptáte se co?
Akutní nedostatek nápadů.

Melkor láskyplně pohladil černé vejce, které měl Mairon usazené na klině. Bylo žhavé a pulzovalo.
„Brzo se vyklube,“ konstatoval Melkor. Sklonil se na úroveň Maironova klína a zašišlal: „Tatíček uš še na tebe těší.“
„Nešišlej na něj! A nejsem maminka!“ rozohnil se maia a oheň v jeho žilách pulzoval zřetelněji.
„Líbí se mu, když se zlobíš. Podívej,“ řekl Melkor a ukázal na praskliny táhnoucí se přes lesklý povrch. Za chvíli dostalo ven hlavu. Mairon k němu natáhl ruku a dráče mu olízlo prst.
„Jak se bude jmenovat, mami?“ zeptal se Melkor a zastrčil druhovi vlasy za ucho.
„Glaurung,“ rozhodl dojatě.

„Dnes to praskne, cítím to v kostech. Dozví se o tom,“ dívka nervózně pobíhá po pokoji a cítí žluč, která se snaží dostat pomocí trávicího traktu proti přirozenému směru potravy. Nohy se jí nervozitou podlamují, skučí bolestí a neví, co má dělat.
Doma naštěstí nikdo není, protože kdyby se o tom jejím velkém tajemství dozvěděl někdo jiný než tajný přítel, mělo by to horší následky než druhá světová. Jakmile uslyší zvonek, objeví se bolest v oblasti břicha a také nadšení, které pohltí celé tělo.
Pomalu sejde schody a otevírá své tajné, kdysi platonické, lásce.
.Budoucímu tatínkovi.
„Sakra, už to prasklo.“

Unaveně se vypotácel ze dveří. Tentokrát potřeboval čaj nutně - i společnost mu dneska možná bude po chuti.
Imitací jisté chůze se vydal k oblíbenému podniku. Už zvenku slyšel bombastický hlas několika identických stolovníků. Předposlední, co si pamatoval, byla myriáda známých tváří, každá v několika kopiích. Každá zděšeně hledící jeho směrem. To poslední byla hlasitá rána reality praskající pod nadkritickým množstvím jeho osoby.
Probudila ho kakofonie nejrůznějšich tónů sonického šrobouváku. Uvědomil si, co způsobil - zrovna dneska byl moc unavený, aby přepočítal množství zaparkovaných Tardis. Zatápal v paměti. Když započítá všechny přítomné Doktory, jedná se o jubilejní 3333300000. ohrožení reality jeho osobou.

Nikdy jsem nezůstával dlouho na jednom místě. Když v očích lidí nestárnete, začnete být podezřelý.
Opustil jsem jedno pobřeží a odcestoval na jiné. Nechával jsem za sebou známá místa a známé tváře. Bylo to tak lepší.
Tu dámu v šátku jsem zprvu nepoznal. Minul jsem ji bez povšimnutí. Ona se ale zastavila.
„Ty,“ řekla a ukázala na mě prstem.
Ohlédl jsem se.
„Nevěřili mi!“ zajíkla se. „Posílali mě z blázince do blázince! Říkali mi, že jsi jen v mojí hlavě!“
Nemohl jsem se pohnout.
„A ty existuješ!“ rozeštkala se. „Jak to, že vypadáš pořád stejně?!“
„Bude to na dlouho, Marjorie.“