DMD č. 27. pro 27. 4. 2016. Téma: Dnes to praskne

Události posledních let.
"Dnes to praskne," napíná se lanko postupně se přetrhávající pod tíhou rozhodnutí vytáhnout u státnic otázku, kterou zvládnu zodpovědět.
"Dnes to praskne," brnká 50% možnost, že můj pes má rakovinu, na strunku mých pocuchaných nervů.
"Dnes to praskne," chrchlá telefonát na policii, zda mého otce zavřeli, či nikoli.
"Dnes to praskne," namotává se tenounká nitka na cívku bolesti z pošramoceného vztahu.
"Dnes to praskne," vibruje vlákénko u každého zbytečného rozhovoru s mámou.
"Dnes to praskne," šeptá představa dlouhodobé samoty a ostrým nehtem vybrnkává vysoké Cé na strunku mých nervů.
Slzy se řinou z očí. Dnes to prasklo.

Cvak, cvak, cvak.
Cvak, cvak, cvak.
Kola Osudu naplňovala místnost příjemným bílým zvukem. Ten se lehce usmíval a spokojeně přejížděl prsty po upředených vláknech. Občas při pohledu na odrbaná, zašmordchaná lanka přeběhl přes jeho obličej stín, ale při otočce k jinému všechna nepěknost světa opět zmizela z jeho povědomí. Velké klubko života stále dávalo světu nový materiál.
Zarazil se.
Kolečko napínající živoucí strunu se zaseklo. S namáhavým trhnutím se několikrát pokusilo nit dál tahat, ale pnutí nepovolovalo.
"Tahle brzo praskne. Abych se připravil natáhnout novou."
K večeru vydechl další člověk svůj poslední dech. Někde jinde se ozval pláč nového života.

„Hele, co je to praskaviště?“
„Praskaviště? Není to místo, kde se hádá tchýně se snachou, až jedna praskne vzteky?“
„Co odpaliště nepoužitých silvestrovských žabek?“
„Nebo něčeho, co dneska praskne a zítra už ne?“
„A co skladiště zmetků bouchacích kuliček?“
„Nebo pole, nad kterým se křižujou čtvery dráty vysokýho napětí. Prásk, prásk, prásk.“
„Ne, to je křižiště. Anebo jiskřiště!“
„Né, praskaviště je chodník, na kterým se praskaj ty praskavý kuličky z pámelníku. Takový ty bílý.“
„Houby, je to místo v hospodě, kde se práská do stolu!“
„Skladiště nafouknutých papírových pytlíků anebo taky hřbitůvek těch vypráskanejch. Určitě!“
„Možná tam praskají mýdlové bubliny…“

Palpatin seděl za stolem, koukal na holozáznam a poprvé za třicet let cítil, že tady selhal. Jak jen mu to mohlo ujít? Proč mu to Anakin neřekl?
Palpatin si záznam pouštěl pořád dokola a dokola. V hlavě se mu míhaly představy, jak toho využít, po těch osmi pošilhával už dlouho. Ale takhle to bude ještě lepší! Stačí vhodně zapáčit a budou jeho!
Kancléř se pohodlně opřel v křesle a v mysli si budoval vzdušné zámky.
Pak se otevřely dveře, v nich stanul Mace Windu a prohlásil:
"Jste zatčen, Kancléři."
V následujících chvílích Palpatin na Mimase se schopnostmi Jediho dokonale zapomněl.

Snílka si právě špitala s kobrou o shipu Kamzík/Trubec, když kolem nich jeden prošel. Kamzík na ně vrhl vražedný pohled. "Dobrý den." pozdravily slušně, ale to mu úsměv na tváři nevykouzlilo.
"Půjdete se mnou."
Přece na ně nemohl přijít. Obě si svoje povídky hlídaly a nikdy by nedopustily, aby se dostaly do nesprávných rukou.
V ředitelně už čekal Trubec. Snílka s Kobrou si spolu vyměnily pohledy. Že by spolu ti dva opravdu něco měli?
"Tak jak jste na tom s Kapkou jedu v medu?" otázal se.
Snílka s Kobrou úplně zapomněly na to, že mají společně připravovat projekt o včelách.

Krizový štáb Dvojky probíral ultimátum Prahy 4 už hodiny, ale bezvýsledně. Flétnista navrhoval protestní koncert na Vyšehradských hradbách. („Rád se zapojím!“)
„Co jako chceš hrát?!“ vyjel radní pro dopravu, jehož mail zaplavovaly stovky vzteklých dopisů frustrovaných řidičů. „Vyšehrad nedáme, radši ho zbouráme?!“
„Proč ne?!“ opáčil Flétnista. Úplně to viděl. Jeho impozantní silueta na hradbách. Dojetí. Slzy! Vztyčené pěsti!
Starostka mlčela. V posledním mailu byl malý, soukromý dovětek.
Víme, kde doopravdy přespáváš.
V noci zalila ve vinohradském bytě kytky. Vyměnila autu SPZ a tiše vyjela. V Podolí byla za deset minut.
Milovaná garsonka po babičce.
Jestli to praskne, Lopaty jí sežerou.

Darcy byl od rána celý bez sebe. Už týden se musel dívat na tvář slečny Bennetové.
K nesnesení! Celá ta situace mu způsobovala úzkostné pocity. Snažil se nedávat nic najevo, zvlášť před tetičkou se to nehodilo, ale uvnitř trpěl.
Dnes tomu udělá konec. Všechno jí řekne.
Vsedl na svého koně a odjel do domu pana Collinse. Byla sama doma. Tím lépe.
Vešel dovnitř a snažil se nevšímat jejího údivu.
Vypověděl jí jako o překot, co ho trápí. Požádal ji o ruku.
Chvilku oba mlčeli. Ona překvapením, on šokem z toho, co jí právě řekl.
Vlastně se jejímu odmítnutí ani nedivil.

"Dneska to praskne." Papír s tímto nápisem ležel na sedačce v čekárně. Byl vhozen do koše.
"To není sranda!" hlásal další za hodinu.
Zavolali jsme ochranku, ti údržbáře, prověrka potrubí trvala dvě hodiny.
"Dneska to práskne!" oznamoval třetí papír.
Přivolaná policie tři hodiny hledala bombu. Neevakuovalo se, neb nebyl Islámský stát.
V osm večer ze stařičkého výtahu vystoupil dým. Prasky prask, hořely dřevěné příčky, snad opravdu ještě z dob Josefa Druhého. Tak trochu jsme evakuovali.
V zapadlém koutě u výtahu jsme objevili téměř udušeného sanitáře, u vytržení pozorujícího své dílo zkázy..
Na rozdíl od nás se mu den evidentně vydařil.

"Muži, týden říkám, že schodek do maringotky je prohnilý."
"Jo pořád, vyměním ho zítra."
"To je jak v pohádce o líném principálovi. Tu znáte, děti?"
"Nejsme na pohádky moc staří?"
"Na tuhle ne. Byl jednou jeden principál a tomu shnil prostřední schůdek do maringotky. A furt ho nechtěl vyměnit. Žena mu to připomínala, on pořád, že zejtra. Jednou večer si šel na schody číst. Našli ho až ráno, zapasovaného ve schodišti jako svatej obrázek, zadek na trávníku. V ruce držel knížku. Jmenovala se O zemi, kde zítra již znamená včera."
Dveře od maringotky třískly a zvenku se ozvaly údery sekyry.

Hvězdy zablikaly, zhasly. Svět se převrátil naruby a zase zpět. Kamínky pod jejich nohama začaly poskakovat. Kakofonie zvuků ohlušila, ticho lesa v uších nahradilo zvonění a hučení. Vyskočili na nohy, Karl kopl do ohýnku, hořící větve se rozletěly a Karl zasyčel. Očima vyhledal Česťův pohled. Uviděl v něm hrůzu a stáří eónů.
"To neudělá!" syknul Česťa skrz sevřené zuby. Po bradě mu tekl pramínek krve - prokousnul si ret.
"Chceš se vsadit?" zavrčel Karl a sápal se po svém batohu.
Rychle se sbalili, uhasili oheň a tmou se vydali na cestu.
"Nemá tebe." řekl Česťa a zaznělo to jako pláč.
"Zatím."