DMD č. 5. pro 5. 4. 2017. Téma: Žádám vysvětlení

„Něco se jí muselo stát,“ řekne liščí čarodějka podrážděně. „Neopustila by vnuka.“
„Kdy zmizela?“ zeptá se Princezna.
Asi roční batole udělá tři váhavé kroky k jejímu společníkovi. On se sehne a usměje.
„Předevčírem odpoledne. Jste od policie?“
„Ne.“
Dítě mladíka popadne za tváře a kousne do nosu.
„Slehla se po ní zem. Policie nic nedělá.“
„Pokud nám půjčíte něco jejího, najdeme ji,“ řekne mladík.
„Tohle už jsme zkoušeli.“
„My ji najdeme.“
Liška rychle zvedne chlapce, podá jej druhé dceři a pošle ji do domu.
„Proč se o ni zajímáte?“
„Chceme vám pomoci,“ pronese Princezna smířlivě. „Jak se jmenuje?“
Povzdech. „Zlatica.“

Dveře od laboratoře se otevřely a dovnitř vplul Mala Rai, druhý asistent. Ko Sai zvědavě povstala. Mala Rai hodil na stůl holoprojektor a ten se spustil. Nad stolem pluly malé obrázky.
"Co to má znamenat?"
Ko Sai zasněně pozorovala jednotlivé záběry. Byl na nich klon. S lightsaberem. Používající Sílu.
"CO TO MÁ ZNAMENAT?!?"
"Jak já bych-"
"Je to RC-3814!"
"Ach..."
Bylo to tak lákavé. Moci experimentovat s tolika objekty. Zkusit přetížit transformátor a zjistit, jak se zachovají... jak se zachová život. Co na tom, že jich dokáže přežít jen sedm, mají jich přece tolik... Ale že se vyvinou až takto...

V místnosti bylo takové ticho, až člověk slyšel tlukot vlastního srdce.
Shiro sevřel ruce v pěst, aby se mu netřásly, a snažil se ignorovat kapku potu, která mu putovala po páteři.
Alura s povzdechem složila tvář do dlaní: „Shiro, bude to v pořádku. Jen potřebuji vysvětlil tu včerejší... scénu.“
Včera
„Pane Slave... pane Sl... pane, nechte mě doml... pane!“ v Shirově hlase byla slyšet narůstající hysterie. A pak se v jednu chvíli definitivně zlomil.
Nejdřív oknem proletěl počítač. Potom klávesnice. Potom telefon.
„Je mi jedno, že jinak na 69,5% umřete!“ zařval Shiro kamsi do prázdna: „zápalnou oběť dělat nebudeme!“

„Ještě není možno ‚případ červených dveří‘ uzavřít. Jak uvádíme dále, zůstávají zde nejasnosti, pro které požadujeme vysvětlení, a proto opravňují k dalšímu šetření.
Několik svědků vidělo ve zmiňované ulici dům s červenými dveřmi, jak dosvědčují jejich výpovědi, ve kterých také uvádějí, že jisté osoby vešly za noci na prvního ledna těmito dveřmi dovnitř. Jejich totožnost se nepodařilo zjistit. Zvuky, které se té noci zpoza červených dveří ozývaly, kolemjdoucí popisují jako nelidské kvílení. Přivolaná policejní hlídka dveře vyrazila, ale našla jen prázdné prostory.
Nevysvětleno také zůstává, proč ráno nebylo možno v uvedené ulici ani jejím okolí dům s červenými dveřmi najít.“

Bavorské lesy, kousek za hranicemi s Československem.
„Podívej! Vlk a jde k nám!“
„Proboha, proč má tak velké oči?“
K údivu obou českých běženců zvíře promluvilo:
„To mám, protože čtu spisy Marxe a Lenina!“
„Ono to mluví! A jaké má velké uši!“
„Ty mám proto, že šmejdím a špicluji, kde se dá!“
„To musí být pohraniční stráž v maskování, musíme být stále v Československu,“ zašeptal jeden a začal couvat. „Jen se podívej, jaképak má zuby.“
„To je protéza, kterou mi zprasila socialistická veterina. A teď už dost keců a alou zpět, nebo vás tím kousnu. Soudruzi mi to napustili jedem.“

„Doneslo se k mým uším,“ pravila konverzačním tónem madam Bittnerová, „že se v Prateru ztratil z kolotoče kůň.“
Nikdo ze studentů třetího ročníku nehnul ani brvou.
„Pravděpodobně toho koně zcizil náhodný zloděj,“ pokračovala ředitelka nenuceně.
„Kůň byl v životní velikosti. Ten zloděj měl asi velkou sílu. Ale že se mu podařilo tak velkou figuru dostat z místa stále plného lidí?“ Tón ředitelčina hlasu byl o poznání chladnější.
„Stalo se to ten den, kdy jste se vy tři vypařili tajně ze školy! A od té doby prý po Vídeňském lese běhá bílý kůň!“
Ticho.
„Tak co mi k tomu řeknete?“ zaburácela.

"Nechceš mi náhodou něco vysvětlit?"
"Ne."
Ascobolus se zastavil a zůstal nasupeně zírat na svého kapitána. Ten ještě ani nevěděl, o co jde, ale zamítnutí všech žádostí předem byl bezpečný a osvědčený postup.
"Ascobolus," zasyčel po chvíli významného ticha drak. "Co to znamená?"
"Když se takhle ptáš, řekl bych, že už to víš."
"A můžeš mi prozradit, která zlá síla tě najednou osvítila, že jsi zrovna tohle považoval za ideální jméno pro draka?"
Calder se nenechal v nejmenším vyvést z míry.
"Nejspíš stejná síla, která tebe ponoukla, aby sis mě vybral za kapitána."
Na to už Ascobolus neměl co říct.

Kocour na domácí upíral vyčítavé oči.
„Co jste to tu prováděli?“
„Toulal ses, tak se nediv.“
„PĚT koček za deset dní? Kdybych byl venku měsíc, tak jich přitáhnete patnáct? Jste normální?“
Před lety se Čenda na deset dní ztratil. Dodnes netušíme, kde byl. Kupodivu se vrátil se v poměrně dobrém stavu, nejspíš ho někdo považoval za toulavku a vzal k sobě. Ve stejné době došlo v Centrální distribuci koček k nějakému kolapsu, neboť se k nám během pár dní opravdu nastěhovalo pět nových koček. Sofie se třemi koťaty a Barbucha.
Ty pohledy, když se Čenda vrátil, bych vám nepřála vidět.

Generál Oosnavrik pohlédl na stručný report:

XX-1 - zmizelo
XX-2 - zmizelo
XX-3 - explodovalo na startovací ploše
- provedena disciplinární opatření v rámci výzkumného týmu
XX-4 - spotřebovalo veškerou energii aniž by se pohnulo

"Teď přišla zpráva, XX-5 se již alespoň hýbe, co mi k tomu řeknete, doktore Ascherere?"
"Problém byl v konceptu, jak by vlastně měl realitní pohon fungovat. Měli jsme představu skokového přesunu z bodu A do bodu B.
To nefungovalo.
Tak jsme zkusili použít realitní pohon ve smylu klasickeho kontinuálního pohonu, konkrétně jako vylepšení tradičního pohonu, a to v principu funguje."
"Dobrá, další postup?"
"XX-6 otestuje potenciál a limity této technologie."

Česťa moc dobře chápe, co a proč Karl udělal. Cítil tu změnu. Ví i, proč ho kvůli tomu uspal. Neměli času nazbyt. Přemíra emocí, a tak dále. Jediné, co nechápe, je...
"Jak?"
"Když amulet vybuchl, všechno, co v něm bylo, uniklo do okolí. Byls v tu chvíli napojený na zemi a všechno, co šlo do ní, šlo i do tebe. Tělo snese jen určité množství magie. Jsi přetížený. Co hůř, jsi přetížený nelidskou magií, kterou nemáš jak uvolnit. Je mi líto, Česťo, nesmíš tu zůstat. Jsi časovaná bomba."
"Půjdeš se mnou, Karle, pomůžeš mi?" zeptá se, ale odpověď zná.
"Vždycky!"