Paměť rozdrcená na štěrk

Hasičský bál: křídlovka vříská, všichni už mají v hlavě.
Na židli vedle Járy ztěžka dopadne Lojza.
"Není už na čase překovat meče v pluhy, Kropile?"
Jára pozoruje jeho brunátnou tvář. "Ty teď cituješ z Bible jako velebný pán?"
"Eh, zakopat válečnou sekyru, však víš. Co jsme si, to jsme si. No ne?"
"No ne?" podiví se Jára.
"Nalijme si čistého vína," utře Lojza z huby pivní pěnu. "Potřebujeme tě. Družstvo tě potřebuje. Ty víš, jak na to. Dostaneš funkci."
"Jo, a když se něco nepodaří, zavřete mě za sabotáž."
"Jo," přikývne důstojně Lojza. "Ale když to nevezmeš, zavřeme tě hned!"

Svítá. Jeden za druhým brodí se chlapi po pás šedou mlhou. První paprsky slunce se zalesknou na čepelích kos. Do ticha začínají křičet ptáci. Je půl páté.
Sekáči v řadě postupují zeleným mořem. Tráva je křehká a plná rosy. Vlna za vlnou klesá v příboji žencům pod nohy. Je půl osmé.
Po modrém nebi se pomalu sunou bílá oblaka. Děvčata v řadě postupují loukou. Tráva je vláčná a sladce voní. Je půl páté.
Stmívá se. Seno skopené, chasa se vrací domů, žertují. Je půl jedenácté.
Usínají v bílých duchnách, vlasy jim voní prvním senem, prsty propletené. Je půl druhé ráno.

Krávy jsou vyhřebelcované do lesku, mezi rohy věnečky z kvítí, jako nevěsty se rozloučí s rodným chlévem. Alžběta naposledy každé přitiskne tvář k teplému krku, pohladí vlhký hebký čumák. Velké něžné oči na ni hledí s dojemnou důvěrou.
Chlapi už buší do vrat. Hluční, hrubí. Nesou si klacky. A bejkovce. Lojza je s nimi.
Krávy bučí, nechápou ten rozruch. Bojí se. Konečně se pod údery klacků pomalu dávají do pohybu. Kopyta zaklapou po dlažbě v průjezdu. Průvan za nimi přibouchne.
Dvorem pluje nezvyklé ticho. Jára ji přitáhne k sobě, vděčně přijme jeho útěchu. Náklonost k Lojzovi roztála jako loňské sněhy.

Cestou na zámeček jsem se u Vietnamce stavila pro ty slíbené banány.
Stařenka je obrací v rukou, hladí slupku.
"To je... To je banán?" vydechne skoro nábožně.
Přikývnu.
"Četla jsem o nich." Než ji stačím zastavit, ukousne špičku. "Fuj, to je hnusný!"
Ukážu, jak se banán loupe. První ukusuje po malých kousíčkách, každé sousto blaženě vychutnává. Druhý banán v ní zmizí během chvilky a už loupe třetí. Doufám, že jí nebude špatně. To by mi sestra dala!
Slupky jako předmět doličný vyhodím do koše.
Stařenka se na mě usměje:
"Hrozně ráda bych někdy ochutnala banány. Ještě nikdy jsem banány nejedla."

Za sestrou zapadly dveře, zůstaly jsme se stařenkou samy.
Zkoumavě mě pozoruje. "Taky jsi tu za trest?"
"Za trest." Jak to může vědět? "Měla jsem průšvih ve škole, vymyslel to třídní."
"Třídní nepřítel, jo?"
Babča je vtipná, začíná se mi líbit.
Najednou změní téma.
"Hrozně ráda bych ochutnala banány. Nikdy jsem nejedla banány, ty ano?"
"Jasně." Dělá si ze mě legraci?
"Vyprávěj, jak chutnají?" Vypadá upřímně.
"Nějaký vám seženu."
"To bys dokázala?" vydechne stařenka. Dívá se na mě jako na poloboha.
Nějak mě začalo škrábat v krku. Snad to nebude angína.
Příště jí nějaké banány donesu, i kdyby nevím co.

V masně jako obvykle nemají maso. Na veřejích přilípnutá vyhláška se seznamem neplničů dodávek, aby všem dobrým soudruhům bylo jasné, kdo může za ten nedostatek.
Výloha masny je tentokrát nezvykle plná. Kolem kašírované prasečí hlavy, už notně vyšisované sluncem, je dnes vyskládaná pyramida zhruba dvaceti masových konzerv.
Vesnický upír hoduje, zatímco naše děti hladoví, hlásá nápis vyvedený krasopisně podučitelem Morávkem.
Soused konzervy z poslední zabijačky schovával, až bude nejhůř.
Okrádat se nenecháme!
Komise je našla a zabavila.
Výloha tabáku vedle je také poloprázdná. Kromě uschlého karafiátu jen zvětšená fotografie prvního dělnického prezidenta.
Ve které výkladní skříni je ta skutečná bestie?

Márinka stojí s rukama v bok na stoličce, máti se kolem ní točí a strojí ji.
Nejdřív punčochy. Potom podhrňovačku a tři naškrobené spodničky, pečlivě zavázat šňůrkami, záhyby urovnat ke straně. Navrch brokátovou sukni. Uhladit. Nadýchané rukávce s bohatě vyšívanou kordulkou. Ozdobný fěrtoch po prabábě. Do pasu malovanou mašli. Kolem krku krajkový krejzlík.
Máti si přečetla v žákovské knížce, že mají žáci přijít do průvodu v kroji, a zase na ní přišlo to sedlácké furiantství. Když v kroji, tak v kroji!
Vystrojenou Márinku učitel mezi pionýry do prvomájového průvodu nepustil.
"A je po starostech," dala se máti spokojeně do vysvlékání.

Nic jí nevyčetl a ona mu nic nevysvětlovala. Ale jeho oči, zklamané oči, ty na ní žalovaly. Věděla, že mu ublížila. Jako by kolem sebe chodili mlčky. Mluvili, ale to podstatné si neřekli. Přetrhli špagátek, konec se třepil a nešel navázat.
V noci nemohla spát, ležela s očima široce otevřenýma do tmy a polykala slzy.
Jednou večer nahmatala pod polštářem knihu. Překvapeně ji vzala do rukou, sama se otevřela. Ze stránek zavoněly dálky a koření. Perokresby cizokrajných rostlin a podivných zvířat, dunících vodopádů a domorodých chatrčí. V krajině banánorodé, upoutal ji popisek.
Jára ji našel spící s knihou v náručí.

Důvěrně známé nádraží u lesa, muškáty v truhlících, hodiny odtikávají minuty stejně jako před třemi lety. Nikdo na Járu nečeká, nikdo ještě neví, že je tady. Pustili je nečekaně.
Cesta úvozem, vůně heřmánku, cvrčení kobylek. U křížku zahlédne Bětku, je krásná, bože, jak ta je krásná! Mluví s nějakým mužským. Zvonivě se směje. Chlap jí laškovně popotáhne cop.
Pak Alžběta zvedne oči, potkají se s Járovýma a on v nich vidí úlek. Najednou ví.
Každá hořká minuta, hodina a den těch vojenských let se utáhne do pevného uzlu, zpevní křivdou a žárlivostí a udeří.
Chlap se skácí ukřižovanému k nohám.

Je Bílá sobota. Alžběta chystá sváteční mazance.
Bílá mouka se sype řičicí do bílé mísy s modrým rantlem.
Je Bílá sobota. Jára vykládá z vagonů pytle s cementem.
Pytel se někdy protrhne a cement se sype na ramena, za krk, na záda.
Mouka se mísí s kváskem v lepkavé těsto. Vařečka ťuká o porcelán, po čele stéká kapička potu. V těstu začínají praskat puchýře.
Járovi pot stéká do očí. Cementový prach se mísí s potem v lepkavou mazanici. Rozežírá kůži do hnisavých puchýřů.
Jára si píská a vzpomíná na Alžbětu.
Alžběta si zpívá a myslí na Lojzka.
Je Bílá sobota.