Paměť rozdrcená na štěrk

Tatík večery obvykle trávil doma, chvíli mžoural do účetnictví, ale brzy klimbal. Však taky vstával před rozedněním a vyrážel pro zelené krmení.

To bylo, než začaly tyhle přesvědčovací akce ke vstupu do družstva, z těch se vracíval až po půlnoci.

Bětka většinou dávno ležela,  ale čekala, dokud neuslyší známé vrrz - vrrz,  jak se tatík vrátil a zavřel za sebou vrátka. Teprve pak mohla v klidu usnout.

Ráno pak tatík do sebe klopil jedno kafe za druhým a spílal družstevníkům.

Na Medarda se schůze protáhla ještě víc než jindy. Už pískali kosi, když se konečně ozvalo vrrz -

Jen to. 

Nic víc.

Mrzena dorazí na schůzi s hodinovým zpožděním, bez motorky a bez nálady.

Vynechá obvyklé úvodní sladké řečičky a rovnou praští dlaní do stolu:

"Tak takhle, soudruzi! Tři starý báby a jeden bezzemek. Tomu říkáte družstvo?!"

Vavrečka úslužně rovná papíry: "To je teprve začátek, já bych se toho nebál..."

"Ale to bys měl, soudruhu! Vy všichni tady byste se měli bát. Protože tady už končí legrace!"

"Ano, jistě," blekotá Vavrečka statečně, "všechno bude, jen nám dejte čas, ani Řím nepostavili za den, že ano..."

"Vavrečka," zasyčí Mrzena nebezpečně, "nech si ty výmluvy. Mě nějakej Aniřím nezajímá, to není v  mým okrsku."

Agitátor Mrzena by byl s těma svýma ohnivýma očima krásný chlap, kdyby do úmoru neotravoval s pitomejma politickejma řečma.

Alžběta se s ním setká na lesní silnici. Mrzena zastaví motorku, a hned, že ji sveze a ať prej se nebojí, že ji neukousne.

No to tak, s takovým hadem se vozit, radši to uhne do lesa. 

Mrzena by ji snad i mezi stromy chtěl s jawou honit, našlápne motor jednou, podruhý.

Alžběta letí houštím: chcípni, ty šmejde! 

A stroj, jak kdyby ji slyšel, dvakrát blafne a umře.

Vlastně je štěstí, že Mrzena dostal zrovna tu Járovu motorku, co špatně startuje.

Uběhly dvě hodiny a papír je pořád ještě prázdný.

Vavrečka do sebe kopne panáka na kuráž. "No tak, chlapi, někoho tam napsat musíme. Okres na to děsně tlačí."

Chlapi kouří a mlčí.

Vavrečka ukáže na Bártu: "Ty to sepíšeš."

"Já?" kvíkne Bárta. "Proč já?"

"Ty jsi tajemník. Kdo jinej?"

Bárta váhavě sáhne po peru: "Ale nadiktujete mi to vy."

Skrz cigaretový dým na papír skoro není vidět. 

"Napiš tam Kropila."

"Jarouš neni žádnej kulak," bouchne sklenicí o stůl Kulda.

"Je nebo není, nemůžem to odevzdat na okres prázdný."

"Kropil má nejvíc polí. Koho bys napsal jinýho?"

Inkoust se trochu rozpil.

Alžběta pověsí mokrou utěrku na hambalku. 

"Tak já půjdu, mami."

"Dneska ne, Běto."

"Mami!"

"Řekla jsem ne. Ani dneska, ani jindy."

Alžběta schová ruce pod zástěru a mačká pěsti, až to bolí. Hořkost stejně zatlačit nedokáže.

"Loni jste mi Járu předhazovali a teď najednou není dost dobrý?!"

"Ještě loni by o tebe ani nezavadil, ten tvůj Jára. A i kdyby zavadil, jeho otec by mu to vymlátil z hlavy. Nejbohatší sedlák a holka z chalupy, to tak."

Máti umí udeřit na bolavé místo.

"Nemůžete mě tu držet."

"Nejde jen o tebe. Rozhoduješ i za nás, víš to?"

Venku zakokrhá kohout.

Alžběta cítí, že něco je špatně.
Co je to za chlapa?
Připomíná jí Járu, ale je starý.
Pláče?
Tenkrát v sadu, když četli otcův dopis. Kolébala ho jako děcko a plakali spolu. Pak ji líbal, poprvé.
Podává jí knihu. Její knihu o zemi vanilky a banánů.
Nechala za ni Járovi pod polštářem parádní brýle. Tolik mu slušely!
Stesk do ní udeří, až se zakymácí.
On ji zachytí.
Jeho vůně ji obejme. Járova vůně.
Vůně kůže, dýmu a pryskyřice. Vůně bezpečí.
Najednou i poslední klapka zapadne na své místo a Alžběta ví, že v téhle náruči je správně.
Šťastně se usměje.

Plán byl, myslím, perfektní. Bábinku jsme naložili do auta, nastrojila se jako do divadla. Netuší, kam ji bereme, radši jsem jí nic neřekla. Když zastavíme, padne na mě nervozita. "Bože, ať to klapne!" Bojím se. Zvoním, ruka se mi klepe. Možná je to poslední příležitost.
Pán nás čeká ve dveřích. Vysoký, štíhlý, s hřívou bílých vlasů. Nedivím se, že se do něj bábinka kdysi zamilovala. Opře berli a podá mi ruku, drsnou, s pevným stiskem. "Děkuju vám," hlas se mu láme a brázdou v seschlé tváři steče slza.
Bábinka drží před sebou kabelu jako štít:
"Co to je za chlapa?!"

Jára nakonec s Lojzovou hrou souhlasil.
Měl sice karty rozdané mizerně, ale s tím, co držel v ruce, hrál poctivě a nejlíp, jak to šlo. Lojza se nečekaně ukázal jako dobrý a férový spoluhráč. I když měl červené eso v rukávu, nakonec ho proti Járovi nikdy nepoužil. Navíc uměl hrát podle nových pravidel, dostával předem různé hlášky a provedl Járu bezpečně všemi dosavadními nástrahami.
Jen máti se s takovou hrou pořád nemůže smířit, pro ní to vždycky bude spolčování s ďáblem.
Alžběta se usměje.
Položí malého Jarouška něžně do kolíbky a jde mužským k těm kartám připravit chleba se škvarky.

Vrata Havrdova stavení zavržou, zní to jako zanaříkání. Kroky se rozléhají opuštěným průjezdem, Jára s Lojzou v patách vejde do kdysi úhledného dvora.
Z rozbitého okna kuchyně s kdákáním vyskočí slepice. Družstvo zřídilo z obytné části drůbežárnu. Stodola zčásti rozebraná na kámen a dřevo. V prázdných maštalích kvílí meluzína. V blátě zašlapaná parádní Havrdova špacírka.
Jára zděšeně hledí na ten obraz zkázy. Pobouření, vztek a hořká, hořká křivda. Němá hrůza z té bezohledné kruté zášti, která to tady vyplenila. Palčivá touha zas všechno vzkřísit, marnost. Všechno se v něm sváří.
Zvedne špacírku a opatrně jí opře o zeď. Havrdo, odpusť.

Louskají v kuchyni ořechy. Hodiny odtikávají noc rozhodnutí.
"Chceš těm banditům dělat pohůnka? Starat se o to, co naloupili?" zlobí se máti. "Už napořád zůstaneš jedním z nich, nikdo ti to neodpáře."
"Mám se radši dívat, jak ty pole rychtují?"
"Zrychtují je tak jako tak." Máti se ohání louskáčkem, jako kdyby to byla palečnice.
Alžběta tiše pláče, černou Tatru už už vidí za vraty. "Co když ho vážně zavřou?"
Jára se pod stolem zlehka dotkne jejího kolene.
"Vezmi to, synku," zabafá otec z fajfky. Zůstal z něj jen stín hospodáře, kterým býval. "Vezmi to a budeme doufat."
Další skořápka praskne.