Alchymista

Stánkaři začali jako na povel sklízet zboží. Stál bos na studené dlažbě, sledoval zapadající slunce.
Ještě ráno byl pastýřem, měl svých šedesát ovcí a předvídatelnou budoucnost. Východ slunce sledoval z úplně jiného kontinentu, z místa tak důvěrně známého. A teď, o pár hodin později, byl sám uprostřed neznámého města. Věže tu stavěli jinak, modlili se tu jinak a i to kamení dlažby mu přišlo odlišné.
Stál v posledním paprsku slunce, jako by se tomu velkému kotouči nechtělo zapadnou a nechat tady chlapce samotného. Odvrátil se.
Trh byl pryč, náměstí se vylidnilo.
Zbyla mu jen kniha, plášť a dva prapodivné kamínky.

„Nemůžu tam jít, nejsem připravený. Potřebuji ještě cvičit, abych měl šanci,“ snažil se chlapec přemluvit svého společníka. Bál se neznámého prostředí a cizích lidí. Byl odhodlaný to zvládnout, ale ne dnes. Bylo příliš brzy.
„Život se má žít, ne procvičit. Ale možná máš pravdu. Možná je tvým Osobním příběhem zůstat zde,“ pokrčil rameny stařec. „Důležité je sledovat znamení, znají správnou cestu. Nikdy nelžou.“
„Ale...“
„... co když se ti tvá cesta nelíbí?“ dopověděl muž. „Vždycky máš na výběr. Můžeš zůstat zde, nebo můžeš jít dál a prožít svůj Osobní příběh. Nikdo tě nenutí.“
Chlapec se usmál. K večeru vyrazil na cestu.