Dracula

Stojím uprostřed rušné ulice. Kolem projede drožka, za ní se proplétají dělníci s těžkými pytli přes rameno. Zápach, špína a hluk dotírají na mé smysly. Tak tohle tedy je Londýn! Ten slavný Londýn, střed světa, vrchol civilizace! K smíchu. Potlačím nutkání si odplivnout.

Mihnutí sukně, děvče sotva dospělé na mě zamrká. Další hned vysekne pukrle, jen aby předvedlo ubohý hrudník. K čertu s pouličními děvkami! Jejich sny dnes budou plné krve a zpěvu vlků - ať se jim k ránu srdce zastaví!

Pak konečně spatřím - ji. Stojí zády, od střetnutí nás dělí jen okamžiky.

Překonal jsem oceány času, abych tě našel.

"Má lásko!" vydechl kníže. "Pojď do mé mužné náruče!"

"Když já nevím, pane," sklopila zrak k zemi. "Co by na to řekli mí rodiče? Přece jenom jsi cizinec."

"Co na tom záleží, když pro tebe planu vášní tisíce sluncí!" nedal se odbýt. "Dovol mi sevřít tě a uchvátit tvé srdce, líbezná panno."

Kousla se do rtu. "Tak dobrá, ale buď něžný, pane."

"Ach, ano! Ano!"

Jejich těla splynula v hurikánu živočišné touhy. Kníže jí přitiskl rty na bělostné hrdlo a...

Hrabě Drákula odhodil knížku z knihovny. "Který imbecil tohle o mně napsal?" zasyčel. "Já bych jí to srdce prostě vyrval."

Drobné kousky papíru se zlostně rozprskly na všechny strany. Propadlé oči zíraly vyhasle před sebe. Dopis, který četl snad posté už nemohl vystát. Ani proměna v netopýra ho neuklidnila, jak tomu povětšinou bývá. Rozbil dvě truhly, šest zrcadel, které mu stejně byly k ničemu, a profackoval tři upíří nevěsty, které mu oddaně sloužily. Nic nepomáhalo. Nesmrtelný pán Temnot, Dracula, kterému přestala chutnat krev! Stačila kapka a už frčel blinkat jako nějaký idiot. Kdo to kdy viděl! Byl už tak blízko proměnit i tu Lucy Westenra, která mu nemohla odolat. A právě teď se dozví, že odjela neznámo kam. Zatracená smůla!

3. červen

Pozoroval jsem ho už několik dní. Období netečnosti pominulo a Renfield se stal neskutečně aktivní. Sbíral zbytky jídla a krmil jimi mouchy. Stále pro sebe něco drmolil a zpod brýlí mezi odrazy skel mu probleskl pohled člověka, který má něco za lubem. Jen pár slov bylo rozeznatelných, ale zanesu je do deníku.

„Ano, pane… kapka… životní síla… služebník… už jsem začal…“

7. červen

Po tom, jak jsem mu důrazně nařídil, aby se much, kterých měl v cele už celý roj, zbavil, mě požádal o krabičku od sirek, kterou jsem mu ze zvědavosti poskytl.

„Setkáme se, ó, pane… brzy…“

Tak obyčejní.

Pozoruji vás, jak naplňujete své životy prostými radostmi. Jak do úmoru pracujete.
Jak se odhodlaně oddáváte bezbarvým, krotkým a opatrným vášním.

Lidé.

Procházím mezi vámi. Čas od času mě někdo z vás odhalí - vyžaduje to speciálního talentu - a takový člověk je po zbytek života proměněn. Už mu není dost dobré to vaše obyčejné lidské snažení. Poznání v něm zanechá touhy, kterým není připraven rozumět.
Takovému člověku pak za to vy lidé připravíte krátký osud plný utrpení.
Nemám vám to za zlé.
Já sám vím, že má podstata není slučitelná s vašimi životy.
Jsem víc, mnohem víc.

Jsem

Dracula.

Existují upíři a krev a velká divadla a ještě větší hudba. Hudba, co se zaryje do srdce a do uší a do duše.
Existují holčičky a velké problémy a problémy velkých lidí, které se nemají týkat holčiček. Protože pak se zaryjí do srdce a do uší a do duše a nikdy neodejdou.
Existují kazety a cédéčka a záznamy a velké úložné prostory na internetu, takže to, co se zarylo do srdce a do uší a do duše bude vždycky s malými holčičkami, i když vyrostou a budou velké a ještě větší.
A to nejmenší i největší, co existuje, je naděje.

Život je příliš krátký na to, aby se člověk naučil všechno, co se může hodit.
A je nutné se alespoň trochu přizpůsobit nové době.
O tom národu kdesi daleko sotva vůbec slyšel a jeho řeč sem nikdy nepronikla. Kdo by se zajímal o podobné kuriozity, když bylo starostí nad hlavu. Války, rebelie, boje o moc, co v takovém světě se vzděláním.
Vypadá to ale, že právě jim patří budoucnost.
Času je teď moře. A hlava naštěstí pořád slouží dobře.
Kníže Dracula se pohodlněji opřel o okraj rakve a natočil učebnici angličtiny víc do světla svíček. Brzy sežene i rodilého mluvčího.

Dracula vstal ze své tmavě višňové rakve, vyložené růžovým sametem a protáhl se. Večer! Konečně se bude moci vydat mezi vesničany! Jak moc miluje ty malé lidičky, i s jejich radostmi a starostmi! Vždyť jim také od starostí pomáhá, jak jen může! A oni si jeho péči zaslouží. Cedí pro něj krev! Však ono v těchto končinách není divu… kam pohlédneš, samá hora.
Slunce už zapadlo, může vyrazit na obhlídku svého panství.
„Pane, pane,“ běžela mu naproti malá Agneska. „Vaše snídaně!“ Podávala mu pohár, plný tmavě rudé tekutiny. Jak ho milují!
Zhluboka se napil. Řepové smoothie! Vegetariánství je tak úžasné!

Pane Cullene, považujete se za upíra nové doby?
Jasně, žijeme snad ve 21. století....
Myslela jsem spíš... Odlišujete od jiných generací?
Narážíte na mé vegetariánství? Ano, tím se odlišuju. Víte, pít krev jde proti všem mým morálním zásadám. A taky... podívejte se mi do očí. Vidíte? Jsou zlaté. Holky to milují! A to jste mě ještě neviděla na slu-"
Třpytíte se, já vím.
Vážně? Aha. A vám to nepřijde... zajímavé?
Víte... My v Evropě dáváme přednost tradici. Chodící kameny Swarovski za upíry nepovažujeme.
Říká kdo?
Hrabě Dracula. A otázky tu kladu já. Víte, jak vypadá osikový kůl?
Ne.
Třeba takhle.

Opravdu úžasné místo. Velice opuštěné, ale tak klidné!
A nádherná krajina. Takovýhle výhled kdybych měl doma…
A jak krásné pokoje. Všechno staromódní, ale přepychové. Postel s nebesy!
Hostitel se přímo překonává v pozornostech. Zřejmě má z návštěvy velkou radost. Chudák, musí být velice osamělý.
Mluví pořád dokola o svých slavných předcích, ale chápu ho.
Rodina asi dost zchudla. Na takové sídlo je tu opravdu málo personálu.
Ale to nevadí.
Jenom zdejší ovzduší mi nějak nesvědčí. V té posteli špatně spím a mívám podivné sny.
On přitom září zdravím.
Mám podivnou ranku na krku. Snad nebudu stonat?
Asi bych měl odjet.