DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2017.

Peřina! Nejlepší předmět na světě. Být na mě, tak ji neopustím ani na vteřinu. Tak hladce chladná, když je horko, nadýchaně hřejivá v zimě. Objímá mě svými rohy, když jsem smutná. Zmačkaná vypadá rozespale a člověk by s ní srdce rozdělil, aby se tvářila veseleji. Oblíbený povlak je celý prošoupaný, voní domovem a blyští se ztracenými sny. Když se nikdo nedívá, nechá je po sobě poskakovat sem tam a pouští si je místo pohádek na dobrou noc, které mu jinak nikdo nedopřeje. Postel se tak těžko opouští. Se vstáváním je to těžké. Bez něj to ale nejde. Vstávat se musí.

(odrtrženo) ... oštěpem
ať se můžeš státi vítězem.
Házej házej synu vlasti,
na vítěze čekaj slasti.
Vilém: Překonám strach, hodím na cíl
Sbor: Házej házej synu vlasti,
Vilém: Abych metu v dáli trefil
Sbor: na vítěze čekaj slasti.
Oštěp: Už cítím, jak vzduch čeřím,
kdepak však skončím? Nevím.
Desátý metr: Proletěl si nade mnou
Dvacátý metr: Tudy taky; zvěsti jdou
Třicátý me
(další fragment prožraný moly)
Stý metr: Závěr zní zcela dojemně,
přistáls sedm osmin metru ode mne.
Oštěp: A na jaké straně?
Vilém: Co se teďka stane?
Rozhodčí: Halasu dost, halasu dost
musím změřit přesnou vzdálenost.
(zbytek šály se nezachoval)

Ve skladu pohonných hmot už moc pohonných hmot nebylo. Přesto byl nějaký ten dozor vhodný.
XoxoGirl (přemýšlela o sobě ve své youtuberské přezdívce) měla lehkou práci. Seděla na židli a nudila se, většinou.
Její kuřácký zlozvyk ji jednou za čas vyhnal ven, na čerstvý vzduch, který následně zamořila nikotinem a dalšími zplodinami vznikajícími při nedostatečném spalování.
Cigarety jí už avšak pomalu docházely.
Než objevila přilehlou zásobárnu benzínky.
Nudila se čím dál víc, a tak si vymýšlela, čím se zabavit.
Dočetla se, že cigaretu můžeme uhasit v naftě.
Vskutku, je to pravda.
Škoda jen, že pro ověření této hypotézy použila benzín...

Sirius stál přimrazený na místě, hlavou mu letěly myšlenky a nebyl schopen se pohnout.
Pak vzlykající Petr třesoucí se rukou švihl nožem.
Strašlivě vykřikl.
Dva články prsteníku jeho pravé ruky mlaskly na chodník.
Lidé na ulici se otáčeli a hleděli na ně. Viděli vysokého muže v kožené bundě mířícího na menšího člověka v kšiltovce.
Petr vzlykal a choulil se kolem krvácejícího zbytku prstu.
Pak stiskl spínač na náloži a hodil ji k přijíždějícímu autobusu. Sám skočil do otevřené kanálové šachty.
Sirius udělal jedinou věc na kterou měl během pěti vteřin čas. Vrhl se k rohu domu, který měl za zády.

"Petře!" rozlehl se ulicí hrubý hlas.
Pettigrew se zastavil uprostřed pohybu s poklopem kanálu v rukou.
Sirius stál tři metry od něj a mířil na něj pistolí.
Měl hroznou chuť Petra zastřelit, prohnat mu kulku tělem, vidět ho, jak trpí.
Zároveň ale znal toho človíčka přes 15 let. Zažili toho spolu tolik. Na střední spolu šmelili školní obědy, koukali na holky ve sprchách. Pak prošli tím peklem přijímače k MI5.
V Petrově hlavě dle výrazu i slov běželo totéž.
Siriova ruka se začala trochu třást.
Petr začal vzlykat a pak zalovil ve svém batohu, vytáhl nůž a balíček s tlačítkem.

Rozšafín Ctibum spěchal spletitými chodbami Neviditelné univerzity, až se dostal ke dveřím knihovny.
Knihovníkovo místo bylo prázdné. Rozhlédl se a objevil cestičku z burákových slupek. Vydal se po ní do útrob knihovny. To byl riskantní nápad, ale Rozšafín věřil, že ho stopa dovede přímo ke knihovníkovi a ten mu pak ukáže cestu zpátky.
Po chvíli pátrání zaslechl nespokojené mumlání v jedné z uliček. Našel rozrušeného lidoopa, jak se snaží uklidnit šramotící svazky přivázané k policím.
„Knihovníku?“
„Oook!“
Byl obdařen velmi nevrlým pohledem.
„Potřeboval bych vaši pomoc,“ a vytáhl z hábitu trs banánů.
„Ook,“ knihovník natáhl ruku a spokojeně se usmál.

Někdo by řekl, že předtím, než k němu přišla, byl jeho život skoro nudný.
Jenomže i nuda má svoje kouzlo a jemu vlastně nic nechybělo.
Svět tu byl jenom pro něj a měl tolik rajského klidu, kolik si jen mohl přát.
Vtrhla do jeho poklidné idylky jako velká voda. Krásná, jedinečná a nepřehlédnutelná.
Změnila mu život, to nepochybně.
Nejdřív to byly stravovací návyky. Pak trvala na úpravě šatníku. A nakonec se kvůli ní musel stěhovat.
Není sice dobře člověku samotnému, ale někdy si Adam říkal, oč jednodušší by život byl, kdyby měl všechna žebra stále bezpečně uvnitř svého hrudního koše.

Saracénská šavle v srdci. Poslední věc, kterou si pamatoval.
Rozhodl se ve zlomku okamžiku. Nevěděl, proč si vybral zrovna poloprůhlednou existenci v budečských chodbách, ale měl celá staletí na přemýšlení a pitvání vlastních myšlenek. V různých letech nacházel různé důvody.
Osud světa, vítězství dobra, možnost popichovat stále nové generace budečských kouzelníků...
Občas důvody necházel a vyčítal si, že prostě nemohl umřít jako každý ostaní.
Zlomek okamžiku trval nesnesitelně dlouho.
Zeptala se, jestli půjde s ní. A pak mu nabídla, že může zůstat.
Zlomek okamžiku trval nesnesitelně krátce.
Filip na výběr neměl.
A zrovna od jeho příběhu chtěl Jáchym znát konec.

Zellandina se se strašlivým výkřikem probudila.
Zvedla hlavu a roztřesenýma rukama se dotkla svého obrovského břicha. Dokázala to, byla skutečně vzhůru. Probourala se ze snového pekla. Ani to nejkrutější prokletí nebylo nic ve srovnání s mateřským instinktem, který ji přivedl zpět mezi bdící.
Schvátila ji bolest. Vzduch byl cítit krví, která se jí rozlévala pod pánví.
Než ji začala pohlcovat tma, měla dojem, že vedle sebe někoho zahlédla. Ta osoba na ni něco křičela, ale Dina už ji nedokázala vnímat. Pocítila ale úlevu; někdo se o ty maličké postará.
Umírala s myšlenkou, že se, byť jenom na kratičkou chvíli, zachránila.

Nejdřív svůdně šeptal: Na růžích ti ustelu.
Co dostalas do vínku, skončilo v popelu.
Pak trny růží darovaných učil tě strachu.
Co dostalas věnem, teď pohřbeno v prachu.
Dům otce tvého lehl popelem.
Kvůli tobě opustil své ovečky.
Skrývat se v chatrči jest ti údělem,
když chytila ses do léčky.
Košili měl od šmíru, kalhoty od popela.
Srdce tvé utopil v láhvi vína.
Dal ti, oč ses nikdy neprosila.
Žal a bídu a bolest a syna.
Teď pláčeš, slzy horké a dusivé jak popel.
Tvůj život zoufalý jak vykřičený hotel.
Otce voláš, marně matku svou,
když kapky krve letí tmou.