DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2017.

Ve tomtéž hábitu, který před čtyřiceti dny oblékl do bitvy, teď vkročil do kuchyně a s nepopsatelnou něhou pozoroval její tvář. Nebyl špinavý, ani zakrvácený. Nezdál se být ani mrtvý. Jako by byl jen zákeřnou představou ztýrané mysli.
Hermiona na něj upřeně hleděla, ústa otevřená v němém výkřiku. Z prstů jí vyklouzlo ucho šálku a zvuk tříštícího se porcelánu ji vrátil do reality.
„Kde mám syna?“ položila mu jedinou otázku, na kterou chtěla znát odpověď.
Severus mávnutím ruky rozdělal oheň pod konvicí a z kredence vytáhl tři hrníčky.
„Na verandě. Kouří jednu za druhou a přemýšlí, jak se ti omluvit.“

Zabil člověka. Nechtěl, přesto se to stalo a mohl za to jen on. Ne jeho nemoc. Přes depresi se rozhodl operovat, byla jeho chyba, nebyl dost rychlý.
Možná byl čas přestat bojovat, mohl by přijmout maniodepresi, začít dělat výzkum.
Možná nemusí být nejlepší, může být dobrý. Bohužel přišel o možnost být dobrý v Praze, ale mohl pracovat v Rubavě.
Jeho strýc byl primář na urgentu, místo rozhodně dostane.
Přišel čas začít dělat medicínu pro medicínu, ne aby byl nejlepší.
Třeba je jeho osud zachraňovat životy v malé nemocnici. Třeba je to tak správně. Všechno zlé je k něčemu dobré. Třeba.

Sedím na posteli a je mi příšerně.
"Co se stalo?" zeptá se sestra.
"Můj život stojí za prd, dočetl jsem Pána prstenů!" odpovím.
"Neblbni, vždyť máš před sebou ještě spoustu krásných knih."
"Jaký třeba?"
"Například Volání divočiny, Pouští a pralesem, Ivanhoe, Dva divoši, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Knihy džunglí, Hrabě Monte Christo, Ostrov pokladů, Tekumseh nebo Jezdci z pastvin..." dořekla sestra
"Přines mi nějaké!" poprosím.
Sestra přede mě položí hromádku knih... Nemůžu se rozhodnout. Když začnu třeba s Dvěma divochy, dočtu je jako první a bude mi to líto, ale když ne, budu muset začít s něčím jiným...

Nelovečtí psi mají zvláštní taktiku lovu. Srny a zajíci si jich všimnou první a psi se s nimi nemohou měřit v rychlosti. Jiné to je s hlodavci, ačkoli si myslím, že jejich výhoda spočíná ve štěstí a počtu. Která myš si nevšimne, že jí někdo nad hlavou kope jámu? Ovšem i tak měli na svém kontě pár skvělých úlovků. Třeba tchoře, kterého jsme identifikovali jen podle odéru, který se nikterak nezmenšil ani po důkladné koupeli. A snad úplně nejlepší úlovek byl zachycen pouze na fotce, kdy pes v pozadí hrdě třímal v tlamě celou končetinu, která dřív pravděpodobně patřila srně.

„Ty vole, já už zase musim,“ zaúpěl Saša spěchaje ke kadiboudě.
„Čí to byl nápad, sežrat guláš, co stál dva dny v přetopený chatě?“ nadhodil Ivan.
„Muj ne!“ ohradila se Lynda. Vzápětí se zlomila v pase a vyběhla z verandy. „Sašo, dělej! To tu je vážně jen jeden hajzl?“
„Poté co Jiřík zalil chemickej záchod kýblem, si ho fotr zamknul do kůlny,“ vysvětlil Ivan.
„Tak já letim do křoví!“ oznámila Lynda.
„Tady už jsem já!“ zvolal Albert. „Leť si jinam!“
„Hlásim nouzový přistání na kompost.“
„Oukej, jdu bombardovat louku! Doneste mi pak letovej plán, ať si mam čim utřít prdel.“

Když odešli, Aaron propadal zoufalství. Slepota očí mu zaslepovala mysl. Nevěřil ve své sny. Martin ho uklidňoval, vždyť přece není všem dnům konec. Aaron ho nechtěl slyšet.
S teskem sedával v přístavu prvního města, do kterého došli. Naslouchal zvukům obchodních lodí a křiku námořníků.
Jednoho dne Martin vzal Aarona za ruku a vedl ho po molu k lodi.
„Domluvil jsem ti tu práci,“ řekl mu.
„Ale...“
„Neboj se toho. Budu s tebou.“
Slepota nakonec Aaronovi nezabránila v tom, aby se mu splnil sen. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
S Martinem po boku nakonec překonal všechny překážky drsného námořnického života.

Všechno je vidět – moje ochablé nohy, rozseklý ret, otrocký cejch překrytý tetováním. Jughášovy ruce s chybějícími prsty, nezakrytý oční důlek.
Ještě něco se Zaini podařilo zachytit.
Jugháš sklápí zrak ke mně, já zvedám oči k němu. On se jednou rukou opírá o křeslo, druhou mi ovíjí okolo ramen. Já mám ruku položenou na zlehka se vzdouvajícím břiše, druhou ho hladím po paži.
,,Prý neplatíte,“ zajíká se Zaini, když počítá honorář.
,,Gârindir považoval za vtipné namalovat dvě tupé, krvelačné bestie. Ty ne.“
Když přijdou na ambasádu lidé, zůstanou zírat na to, co portrét vyobrazuje.
Skřeti se diví, že tu nějaký máme.

Ta cena byla stanovená od počátku samotným Hospodinem.
Nesmlouvalo se o ni. Ďábel do ní neměl co mluvit, jen ji využil.
Myslel si, že Nejvyššího zraní tím, že donutí lidstvo, aby ji zaplatilo.
Ale Bůh od počátku plánoval, že ji za neposlušné děti zaplatí sám.
Celou. Bez nároku na náhradu.
Všichni přihlíželi tomu, jak Pán Vesmíru obětuje sám sebe.
Ďáblův pocit triumfu vytlačila hrůza porozumění. Prohrál.
V bezmocném vzteku vymyslel způsob, jak všechny znovu podvést.
Jeho plán je přesvědčit lidstvo, že to nebylo všechno.
Že na spasení visí ještě skutky splatná cenovka.
Milosrdná Láska nabízí draze zaplacený věčný život zdarma.

Byl první, kdo po ní kráčel, když byla ještě mladá, mladičká, zelená jako listí v zemích za mořem. Vítr voněl, byl to První vítr, a zpíval písně beze slov, neboť zem je ještě neznala. Kráčel po horách, stoupal do trávy bosými chodidly a jeho dotek byl První dotek; toužil však stále víc dostat se za clonu neprostupného kamene, dovnitř, do nitra hor.
Postupně začal věcem kolem sebe dávat jména, a ony při jeho slovech zaplály novým životem.
A pak objevil to místo. Jezero, v němž se věčně odráží zářící nebeská noc.
Spatřil v něm sám sebe.
S korunou z hvězd.

Hop, hop, hop, hop, hop. Jupí! Povedlo se!
Raduju se z povedené žabičky a sleduju vlnky tančící po hladině starého zatopeného lomu. Mé dospělé já se cynicky ušklíbne, jak kdyby mi tu chvíli chtělo pokazit, ale vlna vzpomínek se rozeběhne stejně nekontrolovatelně, jako ty kruhy po hladině. Támhle v té prosluněné zátočince bejvaly žabky se žabákama v „batůžku“ a pak pulci, co jim tak legračně rostou nožičky. A semhle jsme chodili lovit buchanky, to jsou krasavice náramný, když se strčí pod mikroskop. Směju se.
Hladina už zase klidně zrcadlí stromy, beru další oblázek a jdu si přikouzlit další báječné vzpomínky.