Moana

Maui seděl v jeskyni, jediném stínu, který mu maličký ostrov poskytoval.
Přemýšlel o životě. Co jiného mu zbývalo, staletí nepotkal živou duši. Nebo mrtvou duši. Jedinou společnost mu dělaly hrdinské příběhy vytetované do kůže. Vzpomínky na lepší časy, které se třeba už nikdy nevrátí. Nesmrtelnost může být prokletím. I pro tak veselého boha, jakým Mauí vždycky byl. Co na tom, že dal lidem oheň. Co na tom, že pomáhal všemu živému. Plavat nedokáže. Ze svého malého vězení se nikdy nedostane. Zůstane tu sám, věčnost za věčností.
*
V dálce se objevila podlouhlá skvrna. Stále se zvětšovala. Poprvé Mauí pocítil malou naději.

Je už to dlouho, co Mau vyrazil tak daleko od ostrova. Ale bylo hezké si na chvíli lehnout do kánoe a vzpomínat. Na to, co se stalo. Na to, co je. Mau, poslední hrdina Národa.
Něco zašplouchalo. Zvedl se, pádlo sevřené v ruce. Co kdyby...
Je už to dlouho, co někdo vyrazil takhle daleko od ostrova. Bylo potřeba se tomu postavit, vzpomenout si. Na to, co dělávali. Na to, čím se stala. Moana, první nová hrdinka svého národa.
Něco zašplouchalo. Zvedla pádlo v ruce. Co kdyby...
Na moment se střetli očima v tichém porozumění, než každý odplul do svého příběhu.