DMD č. 23. pro 23. 4. 2019. Téma: Spoutáni časem

Leden - hibernace. Únor - hibernace. Březen - probouzení a jarní přelety. Duben - jarní přelety. Květen - stěhování na letní byt. Červen - rodí se děti. Červenec - rodinná, resp. staromádenecká sezona. Srpen - děti už umí lítat. Září - rojení (rande sezona). Říjen - rojení. Listopad - přelety na zimoviště. Prosinec - hibernace.
Hibernace. Jarní přelety. Letní kolonie. Rojení. Podzimní přelety. Hibernace. Jarní přelety. Letní kolonie. Rojení. Podzimní přelety. Hibernace. Jarní přelety. Letní kolonie. Rojení. Podzimní přelety. Hibernace. Jarní přelety. Letní kolonie. Rojení. Podzimní přelety. Hibernace. Jarní přelety. Letní kolonie. Rojení. Podzimní přelety. Hibernace. Jarní přelety. Letní kolonie. Rojení. Podzimní přelety. Hibernace. Jarní přelety. Letní kolonie. Rojení. Podzimní přelety. Hibernace.

Předkové kdysi nechávali stroje opravovat rozbitá a slabá těla. Tolerovali slabost a nechali mezi sebou žít démony. Svět skončí, pokud si jej nezasloužíte.
Říká se.
Světu zbývá pětadvacet let, když šaman přinese polomrtvou cizí ženu. Stroje neví, co s ní. Šaman jim bude napovídat více než rok, než se dílo povede.
Zbývá devatenáct let, když ji přinese znovu. Tentokrát prohraje.
Zbývají dva měsíce, když přijde jejich devatenáctiletá dcera, hnána strachem o novorozeně. Novorozeně je silné.
Zbývá pár desítek hodin, když dívka přijde znovu; muž, kterého se snaží zachránit, je velmi cizí. Dcera zkouší napovídat jako otec.
Dochází jim čas, všem.

Ponorky jsou fascinující přístroje. Pohybují se ve vodě jako letadla ve vzduchu, ale protože pod vodu moc nevidíte, mají oproti letadlům jistou výhodu. Ponor řídí balastní nádrže; načerpáním vody změníte jejich hustotu a vztlak.
První vrak jsme našli kousek od pobřeží.
Nikde žádná díra.
Smithy tvrdil, že tuhle při vynoření skoro před sto lety přepadla červenooká rohatá mořská potvora. Posádka ji zahnala střelbou a zuby nehty držela ponorku nad vodou, než je posbírala britská válečná loď.
Starej Janssen řekl, že o tom v životě neslyšel.
Ale radši jsme fofrem položili kabel a zdekovali se pryč.
Jak dlouho žijí mořské potvory?

„Nikdo nebude dělat beztrestně blázna z královny Egypta!“ deklamuje dramaticky Kleopatra.
Asterix se nejprve nenápadně ujišťuje, že v případě nouze dosáhne na čutoru s kouzelným lektvarem.
„To bych si nikdy nedovolil,“ prohlašuje pak rázně. „Když mne nechceš pustit, abych se ho vydal hledat sám, tak aspoň dej před loď pečeni, nejlépe divočáka. Zaručuji, že se Obelix brzy objeví.“
Podivná žádost vzbouzí Kleopatřinu zvědavost: „Dobrá tedy. Zavolejte kuchaře!“

Zanedlouho už se na rožni otáčí vypasené sele a Kleopatra významně přetáčí přesýpací hodiny.
„Tvůj povedený kamarád má polovinu písku, aby se tady ukázal. Jinak mi za ztracené zrcadlo zaplatíš ty. Cenu nejvyšší.“

Bylo to jako vrhnout se z útesu na ostré skály a doufat, že ho někdo zachytí.

Pochyboval. Pro mistra to snad bylo snadné. Snadné žít jako by nebyl spoután časem, jako by po příčině nenásledoval důsledek, jako by voda byla zemí, smrt spánkem, ale... on takový nebyl. On - oni byli spoutaní, uvěznění v příčinnosti, topící se a umírající. Lidé.

Dav se před nemocným prudce rozestoupil. Viděl svou třesoucí se ruku, ale nedokázal ji uklidnit. Bál se. S úpěnlivou modlitbou za druhého i za sebe se malomocného dotkl. Síla, která z něj vyšla, ho málem porazila.

A pak ho někdo zachytil.

Když se narodíme, vůbec nic nevidíme. To vy jste na tom líp. Ale když se nám očka rozlepí, všechno nabere na obrátkách.
Než vy začnete opatrně zvedat hlavy, my už běháme o sto šest a objevujeme svět.
Než vy se naučíte pořádně chodit, my už jsme dospělí.
A když vy konečně dospějete, my už vás opouštíme.
Běháme jako blesk. Misku s granulkama vyčistíme dřív, než nám vy stačíte popřát dobrou chuť. Usneme v okamžiku a stejně naráz se probudíme.
Proč?
Protože za ten krátký čas, co jsme na světě, musíme stihnout úplně všechno, na co vy lidi máte hromadu let.

„My dva jsme spíš časem rozděleni, ne?“
„Narážíš na ten drobný rozdíl devatenácti let?“
„Spíš ho tak obeplouvám.“
„Velmi vtipné. Taky by tím mohla myslet to, že jsi mě svázal až časem. Víš, ve třetím drabblu, co o nás napsala.“
„Není to moc meta?“
„Je pět hodin ráno a venku se přeřvávají ptáci a hasiči. Není to zdaleka tak meta, jako by to mohlo být.“
„Ještě tím mohla myslet, že nás k sobě přivály okolnosti a teprve čas nás spojil dohromady.“
„To těžko, na těch tvých vlajících okolnostech jsem si docela máknul.“
„Každopádně je čas končit, takže –“
„Vezmeš si mě?“

Současnost…

Lázeň byla pro Floriana obrovským zklamáním. Chtěl vynaložit veškeré své úsilí, aby vyzískal od mága pár něžností oplátkou za svoji péči… Jenže jakmile dorazili kurdiští princové, už to nebylo tak docela možné. Po publiku zrovna netoužil.
Lucretias byl za společnost dalších lidí rád. Takto mohl nabrat zpět ztracenou vyrovnanost.
A když pak dorazil Quintillus atmosféra zhoustla ještě trochu jiným způsobem. Usedl v jednom z čel bazénu a propaloval Caesonia nevlídným pohledem. Korunní princ Kurdisu a se ošil a uhnul pohledem.
Konečně jim Luc porozuměl.
Nejen, že měli málo času v přítomnosti. Ale byli spoutáni i minulostí stejně jako on…

Ďábel posednuvší dceru Bohoklícky se s pohanským póvlem odmítl bavit a jako důstojného soupeře žádal jáhna Cyriaka, vězněného v Diokleciánových kobkách; povolaný jako Friedkinův vymítač nabídl satanovi tělesnou schránku svou vlastní, démon se mu však vysmál (spíše na holčičky, navíc Cyriak přímo páchl svatostí) a utíkaje zaprorokoval, že se nevidí naposledy; uzdravená Artemia byvši pokřtěna, zešedivěla svého otce, exorcista vyžádán k posedlé perské princezničce, že si nedáš pokoj, vece starý známý, co jsem říkal? Mohli se, braši, honit až podnes, jenže martýria neznají VéVé podmínkovou „a jestli nezemřeli“: Cyriak přeživ zalití vařící smolou odevzdal svou duši Pánu o hlavu kratší.

„Kde je paní Chromajzlová?“ křikne šofér přes rameno.
„Nebojte se,“ houkne Strach, „klepla ji pepka. Totiž má přijet nějaká zdravotní kontrola, tak se tváří na umření, aby vysolili na vozejček, pajdat už ji nebaví.“
„Břicháčková rodí,“ naváže Podloudný, „tak to můžem říct napřímo!“
„Jo,“ pokračuje Starý, „máte to, farnosti, jednodušší, že nejste na ženský!“
„Nejsem ani na chlapy,“ upřesní Jeroným.
„Co času sežerou!“ plivne do mlýna Podloudný.
„Jeden aby na ně furt makal, od rána do večera,“ brunátní Necka, „klácení je na dlouho, žádný volno, život v poklusu!“
„Ale hospodu stíháte, ne?“
„Někde se zastavit musíme!“ obracejí oči v sloup.