Legendy o svatých

Ne každý se svatým rodí, cesty osudu bývají křivolaké. Proto nepřekvapí příběh mladíka z bohaté rodiny, který se s ostatními oddával veselí, pití a dalším neřestem. Z válečné výpravy a následného zajetí se vrátil jako jiný člověk. Odhodil všechen přepych, opustil domov, zasvětil život zbožnému rozjímání, chudobě a kazatelství.
Svatý František z Assisi.
Tomasso Celano po světcově smrti sepsal životopis, pokud možno odpovídající skutečnostem. Časem ale začal vadit.
Takhle psát o světci?!
Vznikly upravené verze. Víc zbožnosti, víc zázraků.
A další.
Velký Bonaventura završil dílo oficiální Legendou major.
Dokonalý světec, od kolébky zbožný, samé zázraky.
Původní životopis známe jen náhodou.

Jako jiní mniši z Hibernie přišel Fiakr do Galie pěstovat sémě křesťanské víry.
V Meldi ho laskavě přijal biskup Faro. Fiakr však časem dal přednost životu o samotě a rozjímání.
Od biskupa měl dostat tolik půdy, kolik přes noc obdělá. Když se však v lesích chopil rýče, stromy kolem se samy rozestoupily široko daleko. Vzniklo dost místa pro zahradu i pole.
Zázrak přivábil množství zvědavců. Fiakr chtěl návštěvníky pohostit, půda však dosud nerodila.
Hodil na zem broskvovou pecku a rázem vyrostl strom obsypaný zralými plody.
Vzdělával dál svá pole, jeho ruka rozsévala požehnání, kamkoliv vstoupil. Nakonec se stal patronem zahradnictví.

Všeho se vzdal, všechny svazky přetrhal, zůstal sám.
A jeho hlas zněl jako na poušti, nikdo nevěnoval pozornost bláznovi.
Pak tedy, když nenaslouchají lidé, půjde do pustiny ke svým rovným. K polnímu ptactvu, k vranám.
Odešel. A najednou chodili za ním. Naslouchali.
Další ho následovali. Procházeli spolu pustou, líbeznou Umbrií, nocovali ve slujích, nuzní jako to ptactvo.
Když následníků přibývalo, vyvstaly pochybnosti.
Nemohou mít důstojnější přístřeší? Něco pro osobní potřebu? Alespoň nějaké obutí?
Odpovídal vždycky: NE!
Po jeho smrti dospěli k dohodě. Ideál nelze následovat ve všem.
Tedy přístřeší, obutí, nejnutnější věci.
Až časem vyvstaly spory, nakolik se ideálu odcizili…

Za časů císaře Diokleciána neměli jinověrci na růžích ustláno.
Ve Valencii byla celá křesťanská kongregace předvedena v řetězech. Biskup i jeho ovečky šli rovnou na porážku. Přesto jeden z nich, Vincenc, co byl u biskupa jáhnem, počal svoje lidi slovem bránit. Soudce byl tak dojat, že propustil věřící a nechal mučit jenom biskupa a jeho jáhna.
Vincenc byl přibit na kříž a ponechán dravcům napospas. Jenomže dvě vrány sedly si k němu a hlídaly jeho tělo. Nakonec nezbylo, než jej hodit do vody.
O pár dní později připlula loďka s jeho tělem do Lisabonu. Věrné vrány doprovodily ho až tam.

Vyšel z poustevny. Nejprve tančící dívka. Naznačil kříž; změnila se v nymfu … další kříž … nevěstka („Milenče!“) …kříž … ošetřovatelka („Manželi!“) … zaříkávačka … roztrojí se … nakonec opice. (Tak to bychom měli.)

Malý zlomený muž, mrzák, ještě chlapec, ubohý odsouzenec … jakmile se k němu se soucitem sehne, změní se v obra, piráta, kovového muže s hliněnýma nohama, majícího bič, metajícího oheň … Použije jméno Kristovo; bojovník mizí.

Hostinský, orosený džbán … (pivo jsem neměl, ani nepamatuju ….) „Apage!“

Císařův posel: „Budeš umučen!“ … „Ne, děkuji.“ (Lákavé, ale takto ne.)

Akefalos, okřídlený muž, náměsíčný blázen, elegán, obludy, ježci, tančící medvěd, minotaurus … (Jako obvykle.) „Znám vás, jste přízraky.“ Unikl.

Rodiče, věrný pes: „Vrať se domů!“ … (ale …) … kostlivec, hrobař, mrtvola, nekromant, létající lebka … „Ale vy jste přece mrtví!“ (A já - zde na poušti – ostatně téměř také.)

Stráže: „Obětuj císařovu geniovi!“ … „Nikdy!“

Dvě ženy, jako dvojčata, jedna s kraví a druhá s kočičí hlavou … „Modly!“

Poutníci odjinud s batůžky … „V době pokušení turisty nepřijímám!“

„Jsem, který jsem,“ oslovil ho ohnivý keř. Přichází královna žen, Panna Marie, spolu s Janem z Pathmu. Alexandrijský patriarcha mu klade mitru k nohám … Postřehl oči hada. “Ďáble, ty podvodníku!“ Jsou pryč.

Zcela nahé chlupaté stvoření … (???; ale to je přece kolega, poustevník apa Onufrios!) „Buď zdráv, ctihodný starče!“

Poustevník, knížecí syn, hledal klid daleko od domova v údolí sevřeném mohutnými skalami.
Nebylo mu přáno.
Ďáblové ho každou noc obtěžovali, aby ho vyhnali ze země dosud pohanské.
Nevěděl, co počít, snad odejít.
Tu se mu zjevil svatý Jan. Nabádal k vytrvalosti, sliboval vítězství.
Do Ivana vstoupila netušená síla. Když se čerti vrátili, hnal je, že nestačili utíkat.
Nejhoršího udeřil křížem tak, že s ním prorazil strop sluje.
Potom žil nerušeně.
Až na sklonku života mu zdejší kníže nabízel pohodlí na hradě. Ivan odmítl a pokojně zesnul.
U jeskyně vznikl slavný poutní kostel.
A údolí každého jara rozkvétá líbeznými květy.

Kat: Nedáš si pivo? Po opékání na roštu člověku vyschne ….
Longinus: Díky, nechci přestoupit před Pána nameten.
Kat: Tedy, kamaráde, to bylo! Řežu, řežu – všechno se spojí. Vypíchnu oko – hned je zpátky. Pověsím na strom – visí jak netopejr. A jak dokážeš zastavit to krvácení? To by se hodilo …
Prefekt: (přichází) Koukám, Longine, tebou nic nepohnulo. Jsi propuštěn.
Longinus: Nekoukej a setni mne.
Prefekt: Mé oči! Nevidím! Nechci ti ublížit. Běž, modli se za mé uzdravení.
Longinus: Víš co? Setni mne, přijdu k Pánu, budu se modlit, On tě uzdraví.
Prefekt: No nazdar.
Longinus (ke katovi): Tak dělej, příkaz byl jasný.

Mladičká ještě, za římského vojáka provdána, jak kázal dobrý mrav. Vírou spojeni, hořela jejich láska jasným plamenem, však jen nakratičko; manžel za moudrost chválen, leč za oddanost Kristu oslepen a sťat. Jako ho v životě následovala, tak i ve smrti: mezi ohnuté palmy útlé tělo vevázáno, pak silou pružných kmenů krutě roztrženo. Po staletí připomínána v zapadlých hnízdech, ochránkyně před nákazami, nepříznivým počasím, patronka dřevorubců, lovců pokladů a hazardních hráčů, památka její zapomenuta, jakož i jméno, dokud původce nemoci sužující svět jí znovu přízeň nedobyl. Tehdy v Cáchách z podzemí katedrály ostatky svaté Korony vyzdviženy, aby opět mohla být uctívána.

Tísněn, vzpomněl Řím na výtečného válečníka Eustacha, povolali, vojenské tažení stmeluje rozmetané: šťastně spolu – dospěvší bratři, prošedivělí rodiče – však není happy endem, ale nadechnutím k poslednímu svědectví. S poctami přijatý vítězný velitel odmítne modloslužebničit pohanským božstvům; pro křesťany přežranou dravou zvěř moc šlachovitý; nakonec s rodinou pozřen a usmažen rozžhaveným kovovým býkem (ne nepodobným otci Mínotaura a oplodniteli Pásifaé), přímluvce klempířů.

Uměřená, nanejvýš v rozkoších vypjatá elita říše nechápavě kroutí hlavou, Plinius mladší si odplivne: Co je to za Marťany, že si tak libují v martyriích?

„Okouzlující idioti!“ nenamítne markýz de Sade, ještě na houbách. Narodí se do jiné doby.