DMD č. 17. pro 17. 4. 2020. Téma: Splynutí uší

Smích skupinkou detektivů probublával ještě nějakou chvíli. Když ovšem začala Hermiona líčit, co zjistila v Krásnohůlkách, zamrzl docela.
Nikdo se nezasmál ani Georgeovu vtípku, když poté, co se Herminona na okamžik odmlčela, ji pobídl větou: „Pokračuj, jsme jedno ucho, tedy aspoň já stoprocentně.“
„Jasně brácho, to už je otřepané,“ mávl rukou Ron, ale pak se vyčítavě obrátil na svou ženu. „Tohle jsi mi teda doma nepovídala! Já myslel, že to bylo jen trochu nudné pročítání dokumentů. Fakt si jsi jistá, že se ti nic nestalo?“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Jsem v pořádku, Rone. Olympa je skvělá čarodějka. Společně jsme to zvládly.“

Tik.

Tak.

Vzduch místnosti je zatuchlý. Dlouho tu nikdo nevětral.

Tik.

Tak.

Je tu šero. Okna jsou pokrytá hustými pavučinami.

Tik.

Tak.

Dominantou místnosti jsou masivní hodiny. Skoro by se dalo říci, orloj.

Tik.

Tak.

Vyrobil je tehdy známý mistr hodinář. Jeho jméno je stále ukryto v hlubinách stroje.

Tik.

Tak.

Nataženy byly poprvé před mnoha dávnými lety. Od té doby neustále tikají.

Tik.

Tak.

Mnoho uší slyšelo jejich malebný tikot. Ale nyní jsou tu hodiny samy.

Tik.

Tak..

Není už tu nikdo, kdo by je slyšel.

Tik..

Tak..

Vše co má začátek, musí mít i konec.

Tik..

Tak...

...

Tik....

„A co jsou ti hlavonozí krvesajové vlastně zač?“ zeptal se Harry večer Lenky, když mu ve spolupráci s Ginny mazala krvavé svědivé pupínky na nohách.
„Jsou to takoví malí tvorečkové, velcí jako špendlíková hlavička. Samečci se liší od samiček jen oušky, samečci je mají tyčinkovité, zatímco samičky trychtýřovité. Mají jenom hlavu a nožičky, živí se krví. Páří se splynutím uší…“
„Uší? Snad duší!“
„Ale Harry, ty blázínku, ty to bereš úplně špatně; kdyby jim splynuly duše, byla by z nich jedna bytost, čili jejich počet by se zmenšil. Neříkej mi, že jsi ani po třech dětech nepochopil základní podstatu rozmnožování…“

Když to děsivé škrábání přestalo a hluk přešel ve smrtelné ticho... myslel si, že je zachráněn, nebylo slyšet vůbec nic.

"Proč jsem tady?"..."proč se nemůžu dostat ven?" povzdechl si a promlouval ke stromům. Už necítil bolest v prstech.

Nad hlavou mu začal kroužit podivný světelný útvar. Takových nad Hoia Baciu krouží tisíce každou noc, a nikdo neví, kde se berou.

Pomyslel si, že je to smrt.

Ucítil prudké bodnutí u srdce. V hlavě mu začlo drnčit a do uší spustil sbor Tinnitus svou árii.
Útvar se mu skrz uši dostával do těla. Splynul...teče mu krev ze zvukovodů.

Ohluchl.

„Tohle si zapište za uši,“ prolomí tíživé ticho Robert.
„Jsme jedno velké ucho,“ neodpustí si třídní šašek Martin.
„Ještě cekneš,“ vyjede Milan, „a zabiju tě!“
„… že rozhodně nechceme nikomu ublížit,“ pokračuje nejstarší únosce. „Hlavně nedělejte žádný kraviny!“
„Chceme na západ, chápete,“ vysvětluje Václav, „a komouši nás nechtěj pustit!“
„Nevnucuj se,“ zavrčí cikán.
„Teď pošleme prvního z vás,“ nenechá se rušit malorážka, „aby řekl esenbákům, že jenom jedem s rukojmími do Německa. Ať hlavně nepanikaří!“
„Běž ty, klaune,“ namíří Milanova brokovnice na Martina.
„Pustíme holku, ne?“ ptá se Václav.
„Jsi do hajzlu s Četrhendem! Každej malej drzej je potenciálně velkej zmrd!“

„Ale prosím vás, nejsem žádnej hrdina! Jen starej páprda z Východu. Pro mě hudba skončila s Psími vojáky, ty neznáte. Ale vím, co jsou koncerty! Chcete zjistit, že krásnou hudbu, tu požíračku duší, neposloucháte sám! Společně se radovat, že nejste s dobrým vkusem na světě jedinej!“
„Arianu Grande? Tu vůbec neposlouchám, to je totální popík… Ale jsem sekuriťák, já za to neplatím, víme? A jsou to mastný prachy, paní novinářko! Když teda vidím, že v tom jednom velkým sluchovým orgasmu má někdo sluchátka, je mi to podezřelý, ju?“
„Žádnej výcvik, madam! Česká facka. Prostě jsem ho složil, než si uprd.“

Netopýří miminko stráví první dny života v přechodové komoře mezi dělohou a vnějším světem. Přesněji řečeno, my mámy je schováme pod ochranné křídlo. Doslova.
Když nejsou lidé dostatečně pozorní, zjistí existenci mláďat až ve chvíli, kdy má matka dvě nebo čtyři nožičky navíc. Anebo jen dvě, ale každá je evidentně připojená k jinému pýřeti.
Ovšem na to není třeba mimino. Někdy zvednete pokrývku úkrytu a vidíte pět trupů, sedm nožiček, pět křídel a devět uší. Deváté ucho totiž splývá s desátým. Obavy mít nemusíte, nic nám nechybí.
Ovšem aby nám končetina přebývala, na to mimino třeba je. Nedá se svítit.

Tma je studená, tuhá a lepkavá jako smůla. Tabitha zavře oči a zadrží dech, ale tma jí stoupá do hlavy a ledovými prsty svírá duši.
Vítr!
Tma ji vyplivla doprostřed rozkvetlého sadu. Listí šumí, ptáci zpívají. Ráno po tíživém snu, na první pohled.
„Jsem v druhé dimenzi,“ řekne Tabitha Karlovi.
Karel tady není, Karel je venku u trhliny, ale její uši jsou jako jeho. Slyší její hlas. Ona nemůže slyšet jeho.
Zvedne hlavu. Nebe je zelené a travnaté.
„Fando!“ zavolá.
„Fando?“ opakují tisíce ptačích hlásků.
Před ní přistane pták s lidskou hlavou.
„Co tady pohledáváš?“
„Dítě. Lidské.“
„Tady žádné není.“

"Abychom slyšeli prostorově, máme uši dvě. Směry zvuků určují porovnáním intenzity a určením časového rozdílu, s jakým signály dorazily do levého a pravého ucha. Uvědomte si, že automaticky otáčíme hlavou za zvukem. Srovnáme tím intenzitu a zrušíme zpoždění..."
Půl třídy zívalo. Čas na experiment.
"Můj mobil bude přehrávat signál vysoké frekvence, dvanáct tisíc hertzů. Zavřete oči a ukažte, kde jsem."
Všechny prsty namířily k tabuli.
Tichounce se přesunul za záda žáků. Prsty stále mířily dopředu.
Zasmál se. Všichni se otočili.
"U takto vysokých tónů už uši nedokáží naměřit časový posuv. Nepoznáte, odkud signál přichází. Takže místo dvou uší máte jedno!"

Konec pobíhání nazdařbůh. Jinak. Po liščím.
Lišák se plíží bludištěm nebetyčných mrakodrapů obklopených chatrčemi na spadnutí. Spatří důvěrně známý dům obrostlý břečťanem, vzápětí se ztratí mezi bizarními stavbami neznámého účelu.
Dlažba pod tlapkami se zachvívá. Nos je přeplněný směsicí neznámých pachů. Sluch zahlcený nepopsatelnými zvuky.
Evžen se občas zastaví.
Zkoumá zem.
Volá bratrancovo jméno.
Zas a znovu hledá stopu.
Zkouší kontaktní čáry.
A vtom…
Vzdálený, stísněný, nevěřícný hlásek:
„Evžene?“
„Slyším tě!“ vykřikne.
„Pomoz mi!“
„Už letím!“ zavýskne Evžen. „Mluv, pořád mluv, po sluchu tě najdu!“
Lišák se žene ulicemi, ztrácí a překotně hledá další cestu, nedbá nebezpečí.
Samá voda, přihořívá.