DMD č. 17. pro 17. 4. 2020. Téma: Splynutí uší

"Tak tohle je ta úžasná andělská zbraň, jo?" zabručel Dean.
On, Sam a Cas stáli před otevřeným kufrem, ve kterém na rudém sametu spočívala stříbrná... nepraktická zbraň. Meč, kombinovaný s dvoubřitou sekerou na druhé straně.
Dean po té věci natáhl ruku, ale anděl ho zadržel: "Pomalu. Neodborné zacházení může způsobit... splynutí uší."
"He?" vypadlo z Deana. "Myslíš splynutí duší, ne?"
"Ne," odvětil Castiel.
"Zplihnutí uší?" zkusíl to Sam.
"Ne," zopakoval anděl. "Splynutí uší. To znamená, že vám uši projdou lebkou dovnitř a uprostřed se spojí."
Zůstali ho sledovat dost vyjevenými pohledy.
Ale ani jeden už si netroufl na zbraň sáhnout.

Milý deníčku, dnes se mi stalo splynutí uší, ne nechtěl jsem napsat duší, opravdu uší. Ráno jsem dostal esemesku od naší úči, bylo v ní, že jdeme na školní výlet do lesa a že si máme vzít nenápadné oblečení, aby se nás zvířata nebála...
Z domu jsem vycházel ve svítivě zelených šortkách a máminou růžovou halenou. Dorazil jsem tři minuty před odchodem, pančitelka stála v čele naší maskáčové výpravy, na hlavě připevněnou větev, už jsme se prodírali lesem hodinu a pořád nic, zvířata se asi urazila.
„Uááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá," všem nám splynuly uši, ůča našla zvíře...
Nechápu, mě se ten had líbil.

Čluny zamířily ke břehu. Obrys pobřeží temněl před příděmi. Skasali plachty. Muži se opřeli do vesel. Mlčeli. Zabírali takřka neslyšně. Každý záběr je přiblížil cíli v němém zápase s vlnobitím. Frances sledovala mihotavou bludičku. Naslouchala hlasu nočního moře. Déšť šuměl. Šplíchání vln udávalo rytmus. Vzdálený příboj pěl druhý hlas. Věděla, že nenaslouchá sama. Cizinec s lucernou poslouchá také. Špicuje uši. Aby v burácení příboje rozpoznal tichý zpěv vesel. Upírá oči do tmy, aby mu neunikla prchavá odpověď. Ostražitý jako lasice. Připraven zmizet při sebemenším náznaku zrady. Lovec a kořist. Oba měli smysly našponované. Nesmí udělat chybu. Protože ty moře neodpouští.

Dříve to bylo složitější. Musel se dát mikrofon do každého pokoje. Telefon se sice mohl odposlouchávat, ale většina sluchátek měla nefunkční mikrofon, když byla položena. Navíc se mikrofon mohl připojit jedině vedle nebo do zdroje elektřiny, což by mohlo být zjištěno při opravách a navyšovalo účet za elektřinu.
Dnes je vše jinak. Jednodušší je se napojit na mobilní telefon. Jeho mikrofon s pomocí potlačení funkce šumu bude předávat jen hlasy, což zjednoduší práci. Lepší je však se připojit na chytrý reproduktor. Všechny uši splývají do jednoho chytrého ucha, které dokonce rozpozná slova a samo pozná a nahlásí hledané téma hovoru.

Their reality had three layers.
One: the personal meeting. A month ago he touched her arm by accident, or on purpose - or did she? He wasn't sure. Nothing happpened. He was painfully sure of that.
Two: the text messages. He tried, she responded. He was rereading the virtual sex that happened. Twice.
Three: the phone calls. They read to each other literature, discussed their lives in quarantine, never even brushed the other layers of the world.
Until one day when he opened a bottle of red wine, she opened a white one, and they drank rose wine together until dawn.

„Pořád křičel, že ho ty rostliny slyší. Co si o tom myslíte?“ Hlas v telefonu zněl znepokojeně.
„Těžko říct. Nejspíš trpěl nějakými bludy,“ odpověděl doktor.
„Našli ho mrtvého ve skleníku, omotaného liánami,“ znělo z telefonu. „Teď si vzpomínám, taky mluvil o nějakém splynutí, že snad schopnost fotosyntézy nějak souvisí s vnímáním zvukových vln...“
„O tom pochybuji. Slyšení a fotosyntéza přece nemají stejnou podstatu. Jak by tohle mohlo funkčně splynout?“ podivil se doktor.
„Nevím, nejsem odborník. Prostě se mi to nezdá.“
Doktor se pro sebe usmál a přitom si za ucho zastrčil pramen vlasů. Opatrně, aby nepoškodil právě rašící zelené pupeny.

„Takže tě ti nájemní vrazi pronásledovali kvůli takové cetce?“ prohodil Gen. „Což o to, nějakou cenu to může mít.“ Předstíral, že chce do amuletu kousnout.
„Opovaž se,“ vyhrkla Kitsune a popadla ho za zápěstí.
„Usagi by to třeba ocenil víc. Co to má zobrazovat? Dva králíky se zapletenýma ušima? To bude nějaký mysticismus. Nebo něco košilatého,“ dodal Gen s úšklebkem.
„O tom spořádaná dívka jako já nemůže nic vědět,“ namítla Kitsune. „Podle pověstí ten amulet sbližuje duše.“
Nejen duše. Kdyby se Gen trochu sklonil…
Kitsune mu amulet hbitě sebrala a spokojeně odhopkala.
Gen se přistihl, že si rozpačitě mne ucho.

Celá chata byla jen jejich. Naštěstí stála trochu stranou, až na konci chatové osady, takže nehrozilo, že se rodiče Moniky dozví od sousedů, co se tu dělo, až se vrátí z francouzské riviéry.

Známá melodie ,,Žijeme len raz, právě tu a právě teraz" otřásala okenními tabulkami. Pivo i panáky tekly proudem. Osm teenagerů, někteří s cigaretou, se zmítalo v rytmu muziky.

S blížícím se svítáním jejich řady prořídly. Konkrétně dvě dvojice se vytratily do pokojů v podkroví.

,,Slyšíš to?" Zašeptala Monika Honzovi, který ji líbal na krk. ,,Vedle je Simča s Radkem?"

~~~~~~~~~~~~~~

,,Radku, slyšíš to? To je Monča s Honzou...?"

„Jak bylo v práci?“ zajímala se.
„Pracně. Prašně. Strašně.“
Dítě tiše zažvatlalo: „Šašně jako šašek.“

Žena se najednou zachmuřila. „Možná bychom s tím měli přestat. Jinak se ten náš šašek nenaučí pořádně mluvit.“
„Mluvit plynně? Proč, když vše v jedno splyne? Vychováme z něj dadaistu,“ navrhl otec.
„Splyne? Co? Věříš v duši?“
„Ne, ne od té doby, co kolo zase prasklo.“
„Splyne uši? Plyšaté?“ ozvalo se z postýlky.
„Kdyby byla plyšatá, nepraskla by,“ poučil ho otec moudře.

„Jak jste se dneska měli vy?“
Jeho úsměv ženu obměkčil. „Osaměle, bez Sama.“
„Hej, já jsem Dan!“ ohradil se.
„A už jsi zdaněný?“

„Vezmeme tě na výlet na Moravu,“ navrhla Lucka. „Je tam hrad, jeskyně, dlouhatánská křížová cesta a…“
„Uši, uši!“ jásal Lukášek.
„Jaké uši?“ divila jsem se.
„Lád je papám,“ chlubil se.
Lucka spokojeně přikyvovala, já se vyděsila. Až do tohoto okamžiku jsem se domnívala, že už jsem se v české společnosti docela zorientovala. A oni pojídají uši.
„Prasečí?“ zkoumala jsem opatrně.
„Néé, uši Mongoláků. Mongoláků jako dalebáků, víš?“
„Místní pochoutka,“ doplnila Lucka. „Určitě ti budou chutnat.“
Lidské, oni jedí lidské uši!!! Uvažovala jsem o okamžitém přerušení styků.
Naštěstí mi to Lucka vysvětlila.
Jaká lahoda. Štramberské uši se jen rozplývaly na jazyku.